Twenty-five and his goalie

XIII.

„Půjdeš-" Ne. Ne. Ne. Takhle přeci začít nemůžu.

„Nechtěl bys-"

„Mohli bychom-" NE! NE! NEEE! Všechno je špatně. Neexistuje správná formulace, jak se ho zeptat.

Kurva! Proč kvůli tomu vyšiluju jako malá puberťačka?! Vždyť o nic nejde! Jenom se ho zeptám na jednu otázku. Žádný důvod k tomu, co tady předvádím.

Seber se a přestaň panikařit. Co to kurva předvádíš. Vzpamatuj se už, Kulichu!

„Ehh...jsi v pohodě?" poklepal mi na rameno Marcelka. Několikrát jsem zamrkal, abych tak zahnal svoje myšlenky.

„Jasně. Proč bych nebyl?" odpověděl jsem jakoby nic a záměrně se vyhýbal jeho pohledu. Okamžitě by na mě poznal, že jsem z něčeho nervózní. Nebývám nervózní. Ani před zápasy. Vlastně prakticky nikdy. A to je nejspíš ten důvod, proč to jde na mně tak lehce poznat.

„Tak určitě. Proto jsi mimo celý trénink. Protože se nic neděje-" zarazil se v polovině věty. V tu chvíli jsem věděl, že mu to došlo.

„Děláš si ze mně prdel, Kulichu?! To jako vážně?! Ještě ráno jsi mě přesvědčoval, že o nic nejde! A teď vyvádíš jako malá holka jenom kvůli tomu, aby ses ho vůbec zeptal?!"vyjel po mně. 

„Mohl bys to trochu ztišit?!" syknul jsem a zpražil ho pohledem. Pobaveně se zašklebil, za což bych mu nejraději vrazil jednu do čumáku.

„Já se z tebe jednou poseru, Kulišáku," zakroutil nade mnou hlavou a pln dobré nálady se rozešel pryč. Idiot jeden. Jen ať se směje debil. Však ona mu to karma hezky vrátí.

„Hi," zazvonil vedle mého ucha něčí hlas. Otočil jsem se a na rtech se mi rozlil zářivý úsměv. Nedokážu pochopit, jak si mohl nevšimnout, jak zblázněný do něj jsem. Musí to být tak očividné!

„Jirko? Halo? Vnímáš?" pobaveně se zašklebil a já cítil, jak mi malinko zrudly tváře. No skvělé. Teď už se ho stoprocentně nezeptám. Nemám na to koule. Akorát bych se totálně ztrapnil-

„Ty. Já. Večeře," vypadlo ze mně dřív, než jsem si vůbec stihl uvědomit, že mluvím. No skvěle. Můj mozek se na mě asi rozhodl vykašlat a nechat mě na pospas svému osudu. Asi bych si měl jednu fláknout.

„Zvláštní způsob pozvání...ale ano," usmál se na mě a byl ten tam. Několik minut jsem zůstal přimraženě stát na místě. On, on...řekl ano? Já...asi tomu nerozumím.

Prohrábnul jsem si rukou vlasy a vrátil se do sprch, ale tentokrát jsem na sebe pustil naprosto ledovou vodu. Tohle je jen nějaký hodně divný sen, ze kterého se potřebuji probudit. Nic víc. 

Ale ani po pěti minutách v ledové vodě se nic nezměnilo. Stále jsem byl tady. Což znamenalo vrátit se do pokoje a hodit se do gala. Když už jsem posral pozvání, mohl by alespoň zbytek jít trochu podle plánu.

V pokoji jsem zmateně přecházel sem a tam, přičemž jsem hledal něco hezkého na sebe. Což bylo dosti náročné, protože to štěně mě celou dobu zmateně pozorovalo zavrtané pod přikrývkou. 

„Okey. Mám toho dost. Můžeš mi laskavě říct, co tě žere? Tu tvoji nervozitu jde vycítit na míle daleko. Je to něco kvůli hokeji? Nebo...já nevím? Můžu ti nějak pomoct?" koukal na mě těma jeho roztomilými očičkama.

„Jestli mi můžeš pomoct? Třeba kdybys mi pomohl vybrat mikinu, ve které se ti budu líbit..." zamumlal jsme si pro sebe a dál se zmateně rozhlížel kolem sebe.

„V téhle jsi neodolatelný," přistála mi v náruči černá mikina s medvídkem. Zmateně jsem přejížděl pohledem z mikiny na něj.

„Co?" zeptal se se smíchem. Za prvé...tohle není moje mikina. Za druhé...ON MĚ KURVA SLYŠEL!!!!!

„Ta je ale tvoje," namítnul jsem. Jenom ležérně pokrčil rameny, jako kdyby o nic nešlo.

„Chtěl jsi mikinu, ve které se mi budeš líbit. Tak jsem ti vybral. A teď už pojď. Mám neskutečný hlad," popadl mě za ruku a táhnul mě z pokoje pryč. Tohle je jenom sen. Že ano?

Venku nás ovanul chladný vánek. V tu chvíli se ke mně nečekaně přitulil a já ho ochranitelsky obejmul kolem ramen.

„Kam to vůbec jdeme?" zeptal se po chvíli, co jsme šli jenom v tichu. Já mu to vlastně neřekl. Mělo to být překvapení, ale pokud by se mu nelíbilo, je ještě čas to změnit.

„Pamatuješ, jak jsem ti básnil o tom, že naprosto miluju fajitas? A ty jsi mi řekl, že jsi je v životě neochutnal a já absolutně nechápal, jak můžeš žít? No...viděl jsem ve městě jedno bistro, tak mě napadlo...ale pokud nechceš můžeme jít samozřejmě jinam," mumlal jsem rychle jedno přes druhé.

„Děkuji," přerušil tok mých slov. Opět zářil jako sluníčko.

„Za co?" nakrčil jsem nechápavě obočí.

„Že na mě dáváš pozor," sklopil pohled. Tentokrát to byl on, kde byl nervózní. A roztomilý k tomu.

„Co tím myslíš?" zvednul jsem mu bradu a donutil ho tak se na mě podívat. Jeho oči se leskly. Měl v nich slzy. Bože, jestli se mu tu rozbrečí, jestli mu někdo ublížil, tak přísahám, že-

„Ptal ses mě, proč mám na oku ten monokl. Já...někdo mi chtěl ublížit. Hodně. Nebylo by to poprvé, nebál jsem se toho. Nechal bych se zmlátit a život by šel dál. Nic, co by se předtím nestalo. Jenomže...pak tam přišli ti hokejisti. Nedokázal jsem identifikovat jejich přízvuk, takže ani nevím, komu vděčím, ale...řekli mi něco a já- Prostě jsem věděl, že mi pomohli díky tobě. Přestože jsem ti ublížil, pořád jsi mi pomohl. Proč?" viděl jsem jak těžké pro něj bylo zadržovat slzy.

„Slíbil jsem ti, že tě ochráním. Já své sliby plním. Ačkoliv bych si přál, abych jim všem mohl vlastnoručně rozbít držku," dodal jsem nakonec, což ho donutilo se usmát. Přesně jak jsem plánoval.

„Teď si tu romantickou chvilku zkazil," zamumlal a rozešel se opět na cestu. Ani jsem si nevšiml, že jsme se zastavili.

„Co?!" vyhrknul jsem překvapeně, ale on se tvářil jakoby nic. 

„Zapomeň na to. Nic jsem neřekl," mávnul nad tím rukou. Tak to tedy ne. Tohle mi vysvětlí. Protože si nejsem jistý, jestli jsem dobře slyšel nebo se jenom přeslechnul.

Popadl jsem ho za ruku a donutil ho zastavit. Neochotně se na mě podíval a mně neuniklo, jak rudé má tváře. 

„Cože jsi to říkal, kocoure?" nadzvedl jsem tázavě jedno obočí. Náš rozhovor však byl přerušen a já se během vteřiny proměnil v krvežíznivé monstrum.

„Tak buznička už stihla nakazit někoho dalšího. Zdá se, že to budeme muset vymlátit z vás obou."

Hi babes, další kapitola je tady. Doufám, že se líbí.

<33