Twenty-five and his goalie

XXI.

z pohledu Marcelky (nevěděla jsem jak vtipně ho pojmenovat abyste mě zároveň pochopily xd)

Skončilo mistrovství, ale...jakoby na tom najednou vůbec nezáleželo. Události se točily kolem úplně jiných věcí a toto byla pouze prachobyčejná malichernost. Ztratilo to váhu, kterou to pro nás pro všechny mělo a vlastně stále má, jenom...všichni víme co teď přijde.

Běžel jsem prázdnou chodbou a moje kroky se hlasitě rozléhaly. Hlavou mi vířily myšlenky, které jsem se snažil ignorovat. Jakékoliv úvahy a spekulace mi teď byly naprosto k ničemu. Ve finále je prostě úplně jedno, proč se to stane. Protože se to stane a tomu už stejně nezabráníme.

„Neviděl si Jirku?" zeptal jsem se udýchaným hlasem Špáči, když jsem do něj vrazil na schodech. Oddechoval stejně rychle jako já, takže předpokládám, že taky lítá všude možném.

„Nikdo ho neviděl. Ani Suchyho. Jakoby se po nich slehla zem," odpověděl mi znepokojeně. Přece nemohli jen tak zmizet. Nesměli jen tak zmizet. Přísahám, že za tohle Suchánka roztrhám minimálně na tisíc kousků.

„Kurva!" zaklel jsem nahlas. Měl jsem to tušit. Ne! Ne tušit, měl jsem to kurva vědět. Měl jsem vědět, že Suchánek zase celé posere.

„Však oni se zase ukážou," snažil se mě Špáča uklidnit, což se mu moc nedařilo.

„Jo, já vím, že jo. Ukáže se tu Kulich, který bude úplně v píči a Suchy mezitím stihne odletět někam úplně do prdele!" zvýšil jsem o něco hlas, avšak mi to bylo úplně šumák. Měl jsem pravdu a všichni to moc dobře věděli.

——— z pohledu Svozky

Válel jsem se u sebe v pokoji. Moc dobře jsem věděl, že teď všichni venku lítají a nejspíš se ode mě očekává úplně to stejné, ale byl by to docela paradox, když jsem to byl já, kdo jim zajistil takový luxus, aby měli trochu soukromí. Suchy mě o to požádal, za což jsem si vysmlouval moc hezký úplatek, avšak on byl v té chvíli ochotný obětovat naprosto cokoliv.

Už jsem vážně začal uvažovat nad tím, že se k tomu shonu přidám, abych koneckonců nepůsobil tak moc podezřele, ale v tu chvíli mi do dveří vlítnul hurikán. Doslova se přiřítil a smetl by cokoliv, co by mu leželo v cestě.

„Kde je?!" štěknul na mě, než jsem vůbec stačil vstřebat jeho přítomnost. Pochopil jsem, že na nějaké zdvořilosti tady vůbec nehrajeme.

„Nevím o čem mluvíš," zapíral jsem, ačkoliv mi bylo jasné, že mi to k ničemu není. Průhlednější lež jsem v životě nevypustil a to jsem v tom docela zběhlý.

„Neser mě s tím svým divadélkem. Chci ho jenom vykuchat, nic víc," usmál se na mě ironicky. Protočil jsem očima. Taky si se svými kamarády v jednom kuse vyhrožujete smrtí, nebo jsme my hokejky jenom zase divný?

„Proč to nenecháš být? Musí si promluvit, neměli bychom se jim do toho plést," zkusil jsem to uhrát na kartu samotného anděla páně, ale nejspíš se mi to moc nedařilo, protože jsem si vysloužil pouze spalující pohled.

„Někdo musí podržet Kulicha až to Suchy znovu posere," založil si neústupně ruce na prsou. Dobře, musel jsem mu dát ha pravdu, ale...kurva já tak nenávidím, když ostatní mají pravdu.

„Proč na něj zase něco svádíš?" snažil jsem se znít naštvaně, jenomže to jde celkem těžko, když chci Suchyho sám nakopat do prdele a hlavu mu vymlátit o zeď, aby se laskavě vzpamatoval.

„Ty moc kurva dobře víš co udělá!" zavrčel, ale v jeho hlase byla slyšet únava. Jediný na koho jsme mohli být nasraný byl Suchoš. Jenomže ani to jsme nemohli, protože je to jeho život a jeho rozhodnutí, která by zajisté udělali mnozí z nás. Život byl někdy zkrátka na hovno.

Naprázdno jsem polknul. Věděl jsem, jak se Suchoš rozhodne. Věděl jsem, kterou životní cestu si vybere. Všichni jsme to věděli. A nikdo z nás s tím nemohl nic dělat.

——— z pohledu hokejky se zlomeným srdcem

Byl poklidný relativně teplý večer. Na obloze svítily první hvězdy. Večer ideálně stvořený pro něco pěkného. Pro něco...výjimečného.

Čekal jsem na něj na předem smluveném místě. Byl jsem nervózní. Vždycky jsem byl nervózní když šlo o něj. Jenomže dnešek skončí naprostou katastrofou, není jak se tomu vyhnout.

A pak jsem ho uviděl. Dost se loudal, kopal do kamínků, který se mu připletl do cesty. Když se přiblížil, viděl jsem, jak provinile se tváří. A to už jsme věděl, že všechno půjde z kopce teď hned. 

Zadíval se mi do očí. Vpíjel se do těch mých. Nepotřebovali jsem slova, všechno jsme si to zvládli říct během této bezeslovné. Přesto jsem nehodlal být tím, kdo ten oční kontakt přeruší. JÁ jsem sem nic ukončovat nepřišel.

„Musím ti říct něco důležitýho," začal nervózně a kousal si u toho spodní ret. Normálně by mi to přišlo neuvěřitelně sexy, ale dneska...

„Nemůžeme si užít alespoň jeden večer?" zaškemral jsem potichu. Neměl jsem náladu na to se hádat. Neměl jsem energii vůbec na nic. Chtěl jsem jenom na chvíli zapomenout a užívat si jeho přítomnost, dokud ještě můžu.

„Jirko...je to opravdu důležitý," vzal moje ruce do těch svých. Sálalo z něj teplo, ale rozhodně to nebylo vlivem venkovního počasí. Ne, pouze byl nervózní a nejspíš se celou dobu potil.

„Jeden hezký večer. Jsem si jistý, že do zítra to počká. No tak. Nemůžeme spolu strávit jeden krásný večer, aniž bychom se starali o to, co bude potom?" neúprosně jsem ho prosil dál, ale on si stejně nedal říct.

„Jirko-" začal znovu, ale to už mi ruply nervy. Nechtěl jsem se hádat, ale očividně mi nedal na výběr. Vytrhnul jsem se z jeho sevření, až
leknutím nadskočil.

„Jo, já vím! Zítra si balíš kufry a letíš do zámoří! Doneslo se ke mně! To jsi mi chtěl říct?! Že mě opouštíš?!" vyjel jsem po něm. Překvapeně zamrkal a zahanbeně sklopil pohled.

„Víš, že je to můj sen. Vždycky byl," z jeho hlasu jsem slyšel výčitky. Nejspíš to pro něj nebylo lehké rozhodnutí a já mu v tom nijak nepomáhal.

„Slíbil jsi to! Slíbil jsi, že ať už se stane cokoliv, zůstaneš navždy se mnou," zklidnil jsem svůj hlas, ale pořád mi nepřestávaly z očí sršet blesky.

„Můžeš letět se mnou," pokusil se navrhnout, na což jsem si podrážděně odfrknul. Jestli se to snaží odlehčit, moc mu to teda nejde.

„NE! NEMŮŽU A TY TO MOC DOBŘE VÍŠ!" bylo ode mě hodně nefér na něj řvát. Kor když jsem mu sám řekl, aby odešel. Jenže v tu chvíli už jsem ztratil kontrolu nad svými emocemi a prostě to nechal vybublat na povrch.

„Já...o tomhle jsem vždycky snil. Nemůžu to jen tak zahodit," pípnul potichu. Stál přede mnou jako hromádka neštěstí. Jako spráskaný pes.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, které jsem nedokázal kontrolovat. A vlastně jsem ani nechtěl. Nemělo cenu si hrát na drsňáka, když mě to uvnitř sžíralo zaživa.

„Takže tohle je ono. Tohle je náš konec," hlas jsem měl křehký a uprostřed se mi zlomil. Nedokázal jsem snést tu bolest. Nebylo to
fér.

Ucítil jsem jemný dotyk na mých tvářích. Měl jsem rozmazaný pohled, ale přesto jsem poznal, že on pláče taky.

A pak jsem ucítil jeho teplé rty na těch mých. Přivinuli jsme se k sobě a jediné na co jsem myslel byl on. Chtěl jsem ho držet jak nejdéle jsem mohl. Do poslední vteřiny, než ho budu muset nechat jít.

takže příště už jen epilog?

chcete ho už zítra nebo vás mám šikanovat ještě dýl?

Love you <33