Twenty-five and his goalie

V.

Do konce dne se mi nepodařilo Svozku nikde zastihnout. Nejspíš se zašil u sebe v pokoji a potichu tam trucuje. Ostatně na to má právo. Chovám se k němu jako kretén.

V noci mě vzbudilo klepání na dveře, ale Kulich byl rychlejší tudíž celou tu záležitost vyřídil Kulich. Měl jsem sice pocit, že slyším Svozkův hlas, ale ze samé rozespalosti se mi nechtělo vylézat z postele. Navíc, ráno moudřejší večera, ne?

Omyl. Ve chvíli, kdy jsem totiž přišel na snídani, mě Svozka propálil pohledem, hned jak si mě všimnul. Smutně jsem si povzdechl a kecnul na místo vedle Kulicha, který se na mě i přes náš "rozchod," zářivě rozzářil. Dokonce se i ujistil, že něco k té snídani sním. Choval se ke mně jako můj "přítel," snad víc než kdy jindy.

„Už si s ním mluvil?" optal se, když jsme v jídelně prakticky osaměli. Nepamatuji se, že bych se mu o něčem zmiňoval, ale asi je všímavější než jsem si myslel. 

„Ne," zavrtěl jsme záporně hlavou. Dále jsem se vidličkou nimral v jídle, přestože jsme na něj neměl sebemenší pomyšlení. Akorát se mi z něj dělalo špatně.

„Pokud bys chtěl, můžu s ním promluvit já. Celé mu to vysvětlím," nabídnul se, ale já jeho nabídku odmítnul. Tohle si musím vyřešit sám.

„To by nešlo. Tohle musím vyřešit já. Ale díky," pokusil jsem se o úsměv. On mi ho oplatil a než odešel, rozcuchal mi opět moje vlasy, které už takhle představovali vrabčí hnízdo. 

-----

S klukama jsem se opět potkal až na odpoledním tréninku, protože dopoledne jsem měl soukromej. Překvapilo mě, když mi Svozka v šatně kývnul na pozdrav. To během dopoledne změnil názor? Nebo si s ním Kulich vážně promluvil? Prosím, jenom to ne. Výslovně jsem mu to zakázal.

„Řekl jsi mu něco?!" obořil jsem se na něj, hned jak jsem se dostal dostatečně blízko, aby nás nikdo jiný neslyšel.

„Já ne. Ale někdo jiný očividně jo," spiklenecky na mě mrknul a byl ten tam. Tohle mělo znamenat zase co? Kdo mu co domlouval? A proč je kolem toho takových tajností? A co znamenalo to mrknutí?

V rychlosti jsem se převlékl a vyrazil na led. Na ledě si vždycky pročistím hlavu. No...většinou. Dnešek asi bude výjimkou. Chci si se Svozkou promluvit po tréninku. Nebo ho spíš obměkčit trochou alkoholu, aby s ním byla snazší řeč.

Celý trénink jsem ho pečlivě sledoval, až mi to přišlo docela stalkerské. Jenomže mi to přineslo dost zajímavý poznatek, na který se ho budu muset později zeptat. Tedy až si ho přetáhnu zase zpátky na moji stranu.

Je totiž běžný že se kluci na ledě postrkají a navzájem do sebe vráží, což je zábava, o kterou jakožto brankář přicházím. Jenomže Svozka s tím jeho ptakopyskem do sebe vrážejí až podezřele moc často. Což mému bystrému a dobře vycvičenému oku samozřejmě neušlo.

-------

„Musím s tebou mluvit," zatáhnul jsem ho stranou. Nezdržoval jsem se zbytečnými zdvořilostmi a okamžitě to na něj vybalil.