Twenty-five and his goalie

III.

Celý trénink jsem byl úplně mimo. Nezvládal jsem se na nic soustředit a bylo to dost vidět, neboť mi puky létaly kolem hlavy a já nevyložil žádnou snahu k tomu je pochytat. Trenér na mě co vteřinu něco pokřikoval, ale slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

V noci jsem se prakticky nevyspal. Po hodině jsem se vzbudil a miliony myšlenek, které se mi rozmnožovaly v hlavě, mě nenechaly znovu zamhouřit oka. A přes den to nebylo o nic lepší. Ani další noc a další ráno...

Jak jsem si kdy mohl myslet, že něco takového vyjde? Jak dlouho jsem chtěl žít ve lži? Jak dlouho jsem mohl předstírat vztah, aniž by o něm někdo začal pochybovat? Jak jsem mohl vyměnit svoje ego a aroganci za nejlepšího kamaráda?

Nemluvil jsem se Svozkou už dva dny. Tedy...ne že bych vynaložil nějakou snahu, ale jsem si dost jistý, že se se mnou bavit rozhodně nechce. Má pravdu. Lhal jsem mu, lhal jsem všem a ať si to chci přiznat či ne, všechno to akorát tak pokazilo.

„Tommy? Vnímáš mě?" jakoby zdálky jsem slyšel, jak na mě Jirka mluví. Snažil se přijít na to, co se se mnou děje. Celé ty dva dny se ode mě nehnul prakticky ani o krok. Žádná jeho dostaveníčka, žádná zábava, nic. Starostlivě se o mě staral, abych pravidelně jedl, alespoň trochu se vyspal. Za celou tu dobu...choval se ke mně jako můj kluk nejvíc od naší dohody. V tuhle chvíli bych nám to celé spolkl i s navijákem.

A já akorát tam přemýšlel, jak mu vysvětlit, že naše dohoda padá. Je po všem, takhle to dál nejde. Nikdy by to nemohlo fungovat. Nemůžete předstírat vztah, ve kterém není ani špetky citu, ani špetka lásky.

Jenomže...pokud se s ním "rozejdu," ztratím ho tak úplně. Nebude si z toho nic dělat, půjde si dál po svých, jako to dělá vždycky. Avšak já už si na jeho přítomnost navykl. Přestože mezi námi nic nebylo, stal se mi dobrým kamarádem, o kterého jsem v žádném případě nechtěl přijít.

„Hmm, jo, jasně," pokusil jsem se zvednout koutky v náznaku úsměvu. Zvednul jsem pohled, abych se mu mohl podívat do tváře. A jeho něžný pohled byl pro mě něco jako svolení. Ujistil mě, že naším "rozchodem" nikomu srdce nezlomím. On bude moct být zase plně volný, tak jak byl vždy zvyklý. A já si urovnám zpátky svého nejlepšího kámoše. Se zbytkem už se nějak vypořádám. V mém životě bylo spoustu lidí, kteří by mě nejraději vidělo zakopaného hluboko pod zemí, ale pár modřin a šrámu ještě nikdy nikoho nezabilo.

„Tak už mi to konečně řekneš?" sedl si vedle mě a zády se opřel o chladnou zeď. Překvapeně jsem se na něj zadíval, avšak jeho tvář byla naprosto nečitelná.

„Říct ti co?" zeptal jsem se nakonec, avšak hluboko uvnitř jsem tušil, co tím myslí. Nedokázal jsem moc skrývat svoje pocity ani myšlenky a...pro něj jsme představoval otevřenou knihu, kterou si kdykoliv mohl přečíst.

„Abychom to ukončili. Celé tohle divadélko, nebo o co se to vůbec snažíme. Akorát...akorát...vím, že ti to ublížilo a nejspíš pokazilo spoustu věcí. Promiň, nějak jsem si neuvědomil, že co se týče vztahů a tak, máš to prostě jinak. Já závazky neumím, ale ty si zasloužíš normální láskyplný vztah. Jednou někoho takového najdeš, někoho kdo tě zahrne samou láskou a já nechci aby sis kvůli mně myslel opak. Pro nás oba bude lepší, když toho necháme teď hned. Co ty na to?" dokončil svůj monolog a teprve na samém konci se na mě podíval.

„Oh jak-jak jsi to věděl?" udiveně jsem na něj vykulil oči. Je možné, aby my četl myšlenky? Nebo jsem prostě jenom jednoduše čitelný? Nebo rovnou oboje dohromady?

„Ale no tak. Nebylo těžké to přehlédnout," usmál se na mě, čímž se jeho obličej naprosto rozzářil. Chápu proč na něj všechny ty holky letí. Stačí aby jen malinko pozvedl koutky nahoru a v tu ránu je z něj úplné sluníčku.

„Takže všechno dobrý?" ušklíbnul se na mě. Chvíli jsme přemýšlel nad odpovědí. Tohle jsem přeci chtěl, ne? Skončit s tou komedií, přestat se přetvařovat a dát si život dohromady. Tak proč jsem z toho měl najednou tak zvláštní pocit?

„Naprosto," přikývnul jsem nakonec. On na mě naposledy mrknul, rozcuchal mi vlasy, jako to dělával vždycky a odhopkal si vesele pryč. Takhle energicky působil jak ten největší chodící green flag.  A přitom u něj svítilo tolik červených výstražných vykřičníků.

Ale dost polemizování o něm. O něm to přeci vůbec není. Tedy bylo, ale to je teď pryč. Teď se hezky seberu, najdu si Svozíčka a vymluvím mu díru do hlavy. A budu ho otravovat tak dlouho, dokud si to nenechá celé vysvětlit.

Protože za celou tu dobu mého neexistujícího vztahu jsem si uvědomil jednu věc. Jak kurva moc mi chybí můj nejlepší kámoš, kterého jsem tak moc dlouho zanedbával. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsme někam spolu vyrazili.

Takže bych ho možná mohl pozvat na jedno a trochu mu tak obměkčil jeho zarmoucené srdéčko...

Dobře, už plácám sračky, ale podstata věci je jasná.

Asi po miliónu letech přidávám kapitolu u tohoto příběhu, takže snad se líbí, pokud to ještě někdo čte.

<33