Twenty-five and his goalie

XV.

Kulíškův pohled

„Může mi laskavě alespoň jeden z vás vysvětlit, co jste to do prdele vyváděli?!" vybafnul na nás trenér, když jsme se kolem půlnoci vraceli zpátky na hotel.

Celý zbytek večera, byl úžasný. Zůstali jsme na jídlo, majitel nám dal dokonce poloviční slevu. Určitě se tam ještě někdy znovu zastavím.

Během jídla jsme toho moc nenamluvili. Avšak nenastalo mezi námi žádné trapné ticho. Ne, na to nebyl prostor. Celou dobu jsme po sobě navzájem pokukovali. Vždycky když jsem ho nachytal, jeho tvářičky nabraly nachový nádech a stydlivě sklopil pohled.

Byl tak neskutečně roztomilý. A když se tak starostlivě staral o moji maličkost. Když mi přejížděl prsty po mých rtech...myslel jsem, že se neudržím a na místě ho zulíbám.

„Jsem rád, že jste zase na stejný vlně, ale možná byste se mohli trochu krotit a neskákat na to tak vášnivě!" dodal trenér, když se ani jeden z nás neměl k odpovědi.

„To jako narážel na můj ret? Myslel si, že...že-že mi ho jako Suchy rozkousnul když jsme se líbali...?" přemítal jsem si v hlavě.

„To už bylo trochu moc i na mě. Tedy...ne že by mě to nerajcovalo..." myšlenkami jsem zacházel až moc do detailů, což bylo v této situaci dosti nevhodné.

„Tvoje zvrácený představy slyšet rozhodně nechci. Zmizte mi už z očí a zítra chci od vás maximální nasazení. Hrajeme první zápas," zpražil mně pohledem trenér a neústupně si založil ruce na hrudi, čímž dal jasně najevo, že už o tom nehodlá diskutovat. 

Tak počkat! Všechny ty moje myšlenky...já je kurva říkal nahlas?!

Pohlédl jsem na Tommyho který byl rudý jako krásně zralé rajčátko. Mňam.

„Tak pojď, ty šmudlo," popadl jsem ho opět za ruku. Vedl jsem si ho nahoru do pokoje jako nějaký moje dostaveníčko či co.

Potichu jsme se vkradli do pokoje, abychom případně nikoho nevzbudili. Nedávám si moc velký naděje, že by ta paka spala.

„Copak?" optal jsem se, když mi Suchy vrazil hlavou do hrudi. Snažil se asi co nejvíce schovat, ale...no moc mu to nešlo.

„To bylo vážně trapný," zamumlal mi do moji-jeho mikiny. Neubránil jsem se smíchu. On mi to snad dělá schválně.

„Ale no tak. Vždyť o nic nešlo. A byl to jen trenér, nikdo další se to nedozví," utěšoval jsem ho, přestože jsem se v duchu skvěle bavil.

——————  (Suchyho pohled)

„Koukám, že jste na to šli včera hodně drsně," křiknul na nás Kosík když jsme s Kulichem sešli ráno na snídani. Všichni na nás zůstali civět.

Hodil jsem na Kulicha pohled ala, já věděl, že zase budou drbat. Se sklopeným pohledem jsem sebou kecnul ke stolu, kde seděli Svozka se Špáčou a Jirka následoval mého příkladu.

„Manželská hádka řádně zažehnána," prohodil jakoby nic Svozka, ale já věděl, že udělá všechno pro to, aby si ze mě mohl utahovat. Nadechoval jsem se v odpověď, ale byl jsem umlčen nově příchozími.

„Četli jste někdo zprávy?!" vykřiknul Král, když dotáhli společně s Marcelkou, Lišákem a Ticháčkem.

„Vypadáme snad na to?" odfrknul si Špáča, ale všichni jsme k nim stočili zaujaté pohledy. No...alespoň už se neřeší já a Kulich.

„Včera dovezli do nemocnice nějaký tři cápky. Někdo je dost zřídil a byli na tom fakt špatně. Prej ale odmítli vypovídat," vysvětli Lišák a my po sobě s Kulichem hodili rychlým pohledem.

„Nechceš nám k tomu něco říct?" zeptal se Marcelka a pohledem propaloval právě Kulicha. Ten nasadil překvapený výraz.

„Já?! Proč já?" dělal jakoby nic. Kdybych nevěděl pravdu, nejspíš bych mu to sežral. Rozhodně umí lhát lépe než já.

„Stalo se to chvíli potom co jste odešli," pokračoval Marcelka ve svém obviňování. Nechápu jak. Z milionu lidí, kteří to mohli klidně udělat vydedukoval, že to byl zrovna Kulich. Jako to krucinál dělá?! Tu schopnost chci taky umět.

„A nechci podceňovat tady Suchyho, ale tak silně by ti ten ret rozhodně neprokousnul," dodal ještě, což mě donutilo odvrátit pohled. Proč mají všichni potřebu, dostávat mě do situací, které mě nutí se červenat.

„Jsi si jistý? Můžeme ti udělat názornou ukázku," namítnul Kulich a já cítil, jak mi hoří tváře. Fakt děkuji. Příshám, že až budeme sami, hezky si ho podám.

Nebudu se s ním líbat. A už vůbec ne před těma kreténama, se kterými jsme v týmu. Na to ať si chlapec nechá zajít chuť.

„Kulich?! Suchánek?! Na slovíčko, prosím," zachránil nás z této situace trenérův hlas. No...nejsem si ale úplně jistý, jestli je trenérovo kázání lepší varianta.

Popadl jsem Jirku za ruku než by stačil plácnout zase nějakou blbost. Trenér nám pokývnutím hlavy naznačil, že máme jít za ním.

Na chodbě stály dva policisti a o něčem horečně diskutovali. Oběma nám došlo, kvůli čemu tady jsou. Jirka mi stisknul ruku na znamení, že mluvit bude on, za což jsem mu byl opravdu vděčný.

„Tyhle kluky náhodou neznáte, že ne?" strčil nám pod nos tablet jeden z policistů. Jeho hlas zněl přátelsky, ale vzhledem k jeho povolání, to mohla být pouhá přetvářka.

„Ne!" odpověděli jsme současně. Oba dva si nás změřili pohledem, ale nakonec nic neřekli a dokonce se na nás usmáli.

„To jsme si mysleli. Nechtěli jsme vás obtěžovat, ale postupy jsou holt postupy. Přejeme hodně štěstí v zápase," s oběma jsme si potřásli rukou a oni po té odešli.

„Tak jo hošánci. Protože já nejsem blbej a rozhodně vám to nežeru, domluvil jsem vám večer nádobí v kuchyni. A k tomu co se stalo nechci slyšet ani slova. To že se to nikdy nebude opakovat vám snad připomínat nemusím," zpražil nás pohledem a zem se slehla i po něm.

„Vlastnoručně tě uškrtím," zavrčel jsem na Kulicha a rázoval jsem si to pryč od něj. Kvůli němu strávím večer drhnutím hrnců.

„Obyčejné děkuji, by stačilo," zakřičel na mě zpátky, na což jsem mu odpověděl pouze zvednutým prostředníčkem. On se tomu ještě směje.

A k této podivné existenci já chovám prosím vás city.

Teda.

Počkat!

Ne!

Ne!

Žádné city.

Melu sračky.

Nic takového.

Nikdy!

Další skvost je na světě...