Twenty-five and his goalie

IV.

„Můžeš už se laskavě přestat tvářit jako kakabus?! Ten pohled na tebe už se fakt nedá vydržet," hučel do mě dneska už asi po šedesáté deváté Špaček. Otráveně jsem protočil očima. To nemůže alespoň na pár vteřin zmlknout?!

„Tak se na mě nečum," odseknul jsem mu, aniž bych se obtěžoval pohnout zornicemi abych se mu podíval do ksichtu. Ještě by mě nařknul z toho, že se ho pokouším zabít pohledem. A to by znamenalo konverzaci minimálně na pár hodin, po čemž aktuálně vůbec netoužím.

„To bych moc rád, ale bohužel oxiduješ v posteli přímo naproti mně, tudíž se tomu tvému rybímu ksichtu nevyhnu," argumentoval dál a v jeho hlase se stále ozývat lehce pobavený podtón. Což mě z nějakého důvodu nasralo ještě víc.

„V tom případě můžeš zvednout tu svoji línou megaprdel a ustlat si třeba na chodbě. Chybět mi tu nebudeš," odpověděl jsem, aniž bych si pořádně promyslel, co to vůbec říkám. A nejspíš jsem to malinko přepísknul, protože v následující moment z jeho hlasu vypršelo jakékoliv pobavení.

„Fajn! Radši budu spát na ulici, než v jedné místnosti s dementem, který se tváří jak kdyby mu svět učinil tu největší křivdu," vzal do ruky polštář s peřinou a už si to hezky štrádoval ke dveřím. On to jako myslí vážně?

„Jak víš, že ne?" křiknul jsem na něj jenom. Pro mě za mě, ať si klidně jde. Nebudu se ho doprošovat, aby tady zůstal.

„Protože hádky se Suchánkem jsem u tebe na denním pořádku, takže vážně netuším, proč se tady teď tolik lituješ, když se zítra zase budete objímat jako kdyby se nic nestalo!" prsknul na mě a s třísknutím dveří opustil místnost.

Eh...asi jsem to malinko přehnal. Možná...asi...určitě. Ale můžu já za to, že se tak rychle uráží?

Přiznávám, že jsem byl malinko hnusnej, ale on si začal, takže to přehnal i on. Tudíž vina na situaci dělá pade na pade. Jsme si kvit, tudíž není potřeba abych se zvedal a šel se omlouvat.

Převalil jsem se na záda, čuměl do stropu a snažil se usnout. A než mi někdo z vás řekne, že k tomu potřebuju zavřít oči, věřte mi, že moje hlava mě tak neskutečně bolí, že by mi to v ničem stejně nepomohlo.

Jenomže mě bolí hlava jenom velmi vzácně, takže to neznamená nic dobrého. Nejspíš to mám z toho, jak se snažím vyřešit celý ten SuchánovskoKulichovský vztah. Nejde mi to dohromady. Co se pamatuju, Tommy na Jirku odjakživa narážel s tím jeho "randícím" životem.

Mě osobně to nijak nevadilo. Sám jsem moc nebyl na vážnější známosti, spíš jen chvilkové odreagování jako to ostatně dělal Kulich, tudíž jsem moc nechápal, jak ti dva mohli skončit spolu.

Suchy je oproti němu až nezdravě vášnivý romantik. Samá srdíčka, růžová, kytičky, ručičky a já nevím co všechno ještě. Dlouhé procházky, pikniky v přírodě, noční filozofování...přesně takhle jste si mohli získat jeho srdíčko. A já dám obě ruce do ohně, že Kulich se neobtěžoval udělat ani jedno z toho.

Čas plynul a já se neustále točil ve svých otázkách, že už jsem vzdal veškeré naděje na spánek. Namísto toho jsem vstal z postele, oblékl si mikinu a vykradl se na chodbu.

Uplynuly už tři hodiny od chvíle, kdy se ten idiot rozhodl odstěhovat. A jak už jsme zmínil, je to idiot, tudíž je schopný si opravdu v klidu ustlat na chodbě, z čehož by mu tak akorát nastydly ledviny.

Prošel jsem chodbu křížem krážem, avšak jeho zombie tělo nikde k nalezení. Však se ta chodící mumie nemohla dostat nikam daleko. To by musel vynaložit až moc energie a to on zásadně nedělá.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než chodit od pokoje k pokoji a vyzvídat, jestli to náhodou nezakempoval v jednom z nich. Přeci jen nejspíš nestál o setkání s trenérem a následné vysvětlování, proč se ve dvě ráno válí na zemi v chodbě.

U každých dveří po mírumilovném zaklepání mě přivítali dost hnusné pohledy, ještě horší nadávky a sem tam se to neobešlo ani bez nějakých těch pohlavků. Musím uznat, že
mám velice milé a příjemné spoluhráče.

„Co kurva strašíš ve dvě ráno?!" vyjel po mně Marcelka, když už jsem zoufale klepal na poslední dveře. Pokud není ani tam, tak už vážně nevím. Nejspíš se po něm slehla zem.

„Hledám ptáka?" zhluboka jsem si povzdechl. Moje šance na jeho nalezení momentálně klesly na nulu. Do jakého brlohu si tedy ten kripl mohl zalézt? Jaké mám ještě možnosti?

„Uletěl ti snad z kalhot?" odfrknul si pobaveně Pan M na druhou. Nevím, na kterého ptáka byla narážka mířena, ale bylo mi to celkem šumák.

„Nech to být. Běž spát," mávnul jsem nad tím rukou a s povzdechem se vydal pryč. Kde jen ten idiot může vězet? Prohledat jsem snad už každý centimetr téhle budovy. Počkat! Jedno místo jsem přeci jen vynechal.

S posledním zbytečkem naděje jsem seskákal po schodech dolu a po tmě zamířil na konec chodby, kdy jsem tušil hledané dveře. Ušklíbl jsem se, když jsem si všiml, že škvírou pod dveřmi průsvitá proužek světla.

Jemně jsem strčil do dveří, které se potichu otevřely. Po špičkách jsem doťapkal za nepatrnými zvuky, kde se dle mých výpočtů nacházel mnou hledaný pachatel.

„Neřekl bych, že zrovna ty budeš krást v kuchyni. Na druhou stranu mě to ale vůbec nepřekvapuje," chudák leknutím nadskočil a vystrašeně se na mě podíval se stále plnou pusou jídla.

„Klid, já tě nikomu žalovat nebudu. Tedy...jenom pokud se rozdělíš," spiklenecky jsem na něj mrknul a přidrzle si ukousnul jeho rozjedeného toastu.

Jenom mě nevzrušeně propálil pohledem. Když ho to přestalo bavit, rozhlédl se kolem. Nejspíš si hledal další mňamku, kterou by mohl smlsnout.

„Hele, za to předtím se omlouvám. Neměl jsem to říkat, byl jsem na tebe dost hnusnej. Máš pravdu, Suchánek mě teď dost sere, ale nějak se to vyřeší. Já už to z něho nějak dostanu. A do té doby není důvod, abych se k tobě choval hnusně," zamumlal jsem. Omluvy mi moc nejdou...spíš vůbec, takže ani nevím, jak jsem si v tomto případě vedl.

Jeho protočení očí a pobavené zavrtění hlavou, ale naznačovalo, že nejspíš dobře. Takže možná nejsem zas až tak marný.

„Pojď, uvařím ti něco teplého," kývnul jsme směrem k plotně a už si začal hledat potřebné ingredience.

„Ty umíš vařit?" podivil se, ale poslušně mě následoval. To vážně působím tak moc neschopně.

„Kokot a kuchař se vzájemně nevylučuje," pokrčil jsme nakonec rameny a pustil se do svých kulinářských schopností.

Měla bych si asi znovu připomenout, o jakém shipu ten příběh vlastně píšu, ale jinak doufám, že se líbí.