Twenty-five and his goalie

XX.

z pohledu padající hvězdy

„Kulichu? Na slovíčko," přišel za mnou u snídaně trenér. Dnes nás čekal poslední zápas ve skupině. Postup jsme si sice už zajistili, ale nebylo by od věci, kdybychom si připsali další výhru.

Mlčky jsem se zvednul od stolu a následoval ho ven na chodbu. V noci jsem toho moc nenaspal,  tělo mě bolelo po náročných dnech, mozek už neměl dostatečnou energii nad čímkoliv přemýšlet. Myslím si, že jsem musel mít únavu vepsanou přímo ve tváři, ale nikdo se o tom nezmínil. Pochybuji, že by to přešli bez povšimnutí, takže nejspíš dospěli k závěru, že připomenutím tohoto faktu se stejně nic nezmění, za což jsem jim byl vděčný.

„Mluvil jsem s vedením. Tu smlouvu ti odloží dokud...až bude lepší doba a budeš na to připravený. Mají o tebe velký zájem, proto jsou ochotni dělat kompromisy. Doufám, že se vše co nejdříve zlepší," povzbudivě se na mě usmál a já si nemohl pomoct, než mu úsměv oplatit. Možná jsem to nedával dostatečně najevo, ale našeho trenéra jsem miloval. My všichni jsme ho milovali, protože přestože jsme se často chválí jako idioti, staral se o nás jako o vlastní děti.

„Děkuji, trenére," odpověděl jsme prostě, neboť jsme nevěděl, co jiného na to říct. Nedovedl jsem si ani představit, jak dlouho s nimi musel o něčem takovém smlouvat. Nejspíš mě musel abnormálně vynachválit, tudíž teď bylo na mě, abychom dokázal, co ve mně je.

„Za tohle poděkuj sám sobě. To TY ses vypracoval takto vysoko. Jo a dneska nenastoupíš. Postup zajištěný máme a já potřebuji, abys měl dostatek energie a mohl zase hrát v plném nasazení. Takže si dneska vezmi volno a pořádně si odpočiň, opravdu ten spánek potřebuješ. To je bez diskuze," zpřísnil malinko pohled než se otočil a odešle pryč. Chtěl jsem sice něco namítnout, avšak mi nezbylo nic jiného, než mu dát za pravdu. Jako zombie bych jim byl na ledě stejně k ničemu.

Na snídani jsem se už nevrátil, neboť mě stejně dávno přešla chuť. Namísto toho jsem zamířil zpátky do pokoje. Shodil jsem ze sebe oblečení, načež jsem zamířil rovnou do postele. Možná, že když budu dostatečně dlouho předstírat klidný a ničím nerušený spánek, moje tělo se mu nakonec poddá.

Sotva jsem však zavřel oči, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Rozhodně jsem neměl náladu s nikým mluvit, ale nakonec mi to přeci jen nedalo a pustil jsem danou osobu dovnitř.

„Dále?" zamumlal jsem spíš do polštáře než do prostore, tudíž jsem si nebyl jistý, jestli mě dotyčný za dveřmi slyšel. Zaskřípání dveří mě ujistilo, že ano.

„Můžu dál?" otázal se mě dotyčný opatrně. Dveře znovu zaskřípali, když se zavřeli a poté následovaly tiché kroky směrem ke mně.

„Však tu bydlíš," zamumlal jsem znovu ale neobtěžoval se zvedat pohled. Možná to ode mě bylo hnusné, ale pořád lepší, než kdybych na něj začal řvát, aniž bych k tomu měl důvod.

„Nechtěl jsem tě rušit, vím, že potřebuješ odpočívat, Lásko. Budeme s klukama odcházet, jen jsem se chtěl ujistit, že budeš v pořádku. A jestli něco nepotřebuješ? Zařídím cokoliv. jenom si řekni, Lásko," pohladil mě po hlavě, jako to vždycky dělala máma, když jsem byl malý. Vždycky mě takto utěšoval, když jsem byl nemocný dokud...dokud sama neonemocněla. Vehnalo mi to slzy do očí, které jsem se neobtěžoval nijak skrývat. K čemu taky?

„Budu v pohodě," zašeptal jsem nepřesvědčivě. Tommy mě však jenom líbnul na čelo, pořádně mě zachumlal do peřiny a s několika slovy, ujišťujícími, že mě miluju odešel pryč. 

----- z pohledu bezradného milence

„Jak je na tom?" optal se mě Marcelka, když jsem se přidal ke klukům. Nebylo žádné tajemství, že je to tu jedna velká drbárna, tudíž vaše drama bylo drama všech. Což občas mělo i sví výhody, ale většinou vás to stejně jenom sralo.

„Co myslíš?" odfrknul jsem si. Nechtěl jsem na něj být nijak nepříjemný, ale zároveň bych byl nejradši, kdyby na mě všichni přestali dorážet s těmi dotěrnými otázkami. Jak se asi tak kurva může mát?! Zkus použít mozek, třeba ti to dojde!

„Fajn. Špatná otázka. Jak jsi na tom ty?" neodradil ho ani můj nepříjemný podtón. Jak jsem na tom já? To je vlastně docela dobrá otázka. Pořád mi je ze mě špatně, ale asi už ne tolik jako předtím. 

„Bylo i líp, ale...svět není černobílý. Každý problém má řešení. A já ho prostě najdu," utvrzoval jsem tím spíš sebe než jeho. Přece-přece to musí nějak jít. Nesmířím se s tím, že jsem šel tak daleko, abych najednou všechno ztratil. Tomu nevěřím.

„Samozřejmě, že najdeš. Ale teď se půjdeš hezky soustředit na hru. Ať se máš večer v posteli čím pochlubit," uličnicky se na mě ušklíbl a zmizel z mého dosahu, než jsem ho stačil pořádně fláknout. Parchant jeden.

-----

Do pokoje jsem se vracel pozdě v noci. Vřeli ve mně rozporuplné emoce. Měl jsem za sebou náročný zápas, oslavu vítězství, několik rozhovorů a nejedno rozhodnutí. Doufal jsem, že Jirka bude spát, ale hned po mém příchodu na mě upřel jeho oči.

„Ahoj, lásko," usmál jsem se na něj. Zavřel jsem za sebou dveře a namířil si to rovnou za ním do teploučké postele. Doufám, že mi tam trochu toho tepla schoval. Nebo mě klidně může zahřát sám, zlobit se nebudu.

„Ahoj, Kocourku," úsměv mi oplatil a nastavil náruč, do které jsem se okamžitě schoval. Přivinul si mě k sobě jako kdybych byl to nejcennější co měl. Vdechoval jsme jeho vůni a užíval si toho pocitu bezpečí, které jsem díky němu cítil.

„Miluju tě," zamumlal mi do krku a následně mě na něj políbil. Moje srdíčko si nejspíš poskočilo radostí. Stále jsem nějak nedokázal pochopit, že ze všech lidí na světě si vybral právě mě. A možná proto mi to trhalo srdce.

„Miluju tě," zašeptal jsem nazpět a snažil se, aby z mého hlasu nebylo slyšet provinění. Teprve teď mi začalo docházet, co jsem to udělal. Jakou hroznou věc jsem dopustil. Nedokážu pochopit, že jsem mu ublížil. A teď už není cesty zpět.

Blížíme se ke konci...