Dear Harry

DVACET ČTYŘI

JEJÍMA OČIMA

Když mu kývla na to, že se může zítra zúčastnit jejich zkoušky, hned věděla, že to dopadne katastrofálně. Ještě nikdy s klukama nehráli před žádným publikem, teprve se spolu sehrávali a byla náhoda, když zahráli jednu písničku správně přesně tak, jak měla znít.

Bude to katastrofa, jedna velká katastrofa.

"Co vlastně hrajete? Není to metal, že ne?" vytrhnul jí z přemýšlení Harry a zasmál se svojí otázce. "Ne, to vážně ne. I když kytarista by si to možná přál, ale hrajeme pop, někdy pop-rock, zkrátka to, co zvládnu zazpívat." odvětila se smíchem a zase spadla do nervozity, která ji nutila hrát si s prsty. Zítra do mikrofonu neřekne ani slovo. Určitě.

"Neshodnete se? Kolik vás tam je?"
Když s ní mluvil, nespouštěl z ní oči, jako by mu každou chvilku mohla zase utéct pryč a on by ji musel znova hledat.

"Jo, někdy se hádáme, protože toho tolik neuzpívám nebo nezahraju a oni se mi nechtějí přizpůsobit. Jsme čtyři, já zpívám a hraju na kytaru, pak máme bubeníka, jednoho kytaristu a poslední je basák. Ale to zítra sám uvidíš." Pokrčila rameny a poprvé se podívala někam jinam, než do Harryho smaragdových očí.

Když na ty kluky pomyslela, vytvořil se jí na rtech malý úsměv. Znali se teprve dva měsíce, ale i tak je Sabine měla moc ráda. Byli to fajn kluci, kteří si sice svoje názory prosazovali ostrou hádkou, ale když se všechno uklidnilo a oni nakonec přistoupili na její návrhy, uměli fungovat jako hodinky. Sabine v nich něco viděla, každý z nich měl velký talent a ona věřila, že by to někam mohli dotáhnout. Ale to byla jen její naivní představa.

"Měli by na tebe brát ohled, když jako jediná zpíváš. Jsi v podstatě stavební kámen, ne?" přikývnul, přičemž si ji prohlédnul od hlavy až k patě. Z jejího pohledu jí zamrazilo. V životě by si nepomyslela, že si ji jednou bude prohlížet.

"No, myslím, že by se obešli i beze mě," řekla se smíchem. "Ale jo, zakládala jsem ji já a basák."

Basák se jí líbil. Měl oceánově modré oči, tmavě hnědé kudrnaté vlasy a vždycky ji dokázal rozesmát. Seznámili se spolu přes Facebook, kde hledal basák, tedy Honza, lidi do kapely. Sabine mu napsala a už to bylo. Když ho poprvé uviděla, byla možná stejně nervózní, jako když se před ní dnes zjevil Harry. Ten kluk se jí vážně líbil.

"Těsím se, až tě uslyším zpívat." řekl Harry a zadíval se na malý rybníček, u kterého seděli.

Jo, jestli ze mě vůbec něco vyjde, pomyslela si a místo odpovědi se na něj jen nervózně usmála.

JEHO OČIMA

Když mluvila o kapele, oči se jí zvláštním způsobem rozzářily. Plápolaly v nich malé jiskřičky štěstí a vzrušení, bylo vidět, že hudba je její vášeň. Harry doufal, že Sabine bude umět zpívat a její kapela nebude tragédie, ale něco mu říkalo, že to zítra dopadne dobře.

Bylo zvláštní tu jen tak sedět, na neznámém místě se (skoro) neznámou dívkou. Konečně zažíval něco jiného, než svůj nudný stereotyp. Vlastně tenhle výlet bral jako další inspiraci pro psaní svého nového alba. Třeba ho tu něco nového napadne a on napíše nějakou skvělou písničku, která se pak bude hrát po celém světě. Ano, to by bylo skvělé.

"Zkoušela jsi někdy napsat svoji vlastní písničku?" promluvil do ticha, které mezi nimi panovalo už dobré dvě minuty. Nebylo to ale takové to trapné ticho, kdy každý úporně vymýšlí cokoliv, co by mohl říct, aby ho přerušil. Ne, každý si sám se sebou probíral jednotlivé myšlenky a snažil se je ustálit, uklidnit a vytřídit, aby spolu mohli normálně mluvit. Protože to byl pro oba opravdu velký šok.