Dear Harry

ŠEST

Některé věci se zkrátka stanou nečekaně. Například vůbec nečekáme, že by se nám jen tak samy od sebe mohly ztratit klíče od domu. Nečekáme, že se nám při chůzi vytrousí bankovka, kterou jsme si schovali do zadní kapsy kalhot. Nečekáme, že by se na azurově modré obloze mohly zničehonic objevit mraky, ze kterých by v momentě začalo hustě pršet.

A ani Harry nečekal, že do něj – pět bloků od Northumberland Avenue – nabourá auto. Právě se rozjížděl na zelenou na křižovatce Orange a Carlton street, když do něj znenadání narazilo auto jedoucí zprava. Pravý bok jeho auta se úplně zmáčknul, neměl pochyby o tom, že kdyby s sebou vezl spolujezdce, byl by mrtvý. On sám naštěstí utrpěl jen pár šrámů na rukou a roztržené obočí, které vypadalo opravdu ošklivě. Náraz ho otupěl, ještě několik minut seděl v autě, než si uvědomil, co se vlastně děje, a konečně vystoupil.

Auto, které do něj narazilo, mělo úplně rozdrcený předek. Na místě řidiče seděl muž v Harryho věku a vypadalo to, že ztratil vědomí. Naštěstí v jeho autě už nikdo neseděl, což byla značně polehčující okolnost. Harry se okamžitě vrátil do auta pro mobil, aby zavolal záchranku. Udržel si chladnou hlavu i přesto, že byl v šoku, a tak – i když trochu křečovitě – do telefonu vysvětlil, co přesně se stalo.

Zanedlouho se městem ozvala siréna, která se přibližovala k místu nehody. Harryho rozbolela hlava, držel se za roztržené obočí, které mu začalo silně krvácet, a modlil se, aby záchranka dorazila co nejdřív. Doufal, že jeho zranění nejsou vážná.

Ještě před příjezdem sanitky si vzpomenul na deník s bílými deskami, který vyprostil ze zadních sedadel. A pak, ještě než se k němu dostavila pomoc, omdlel.

Vzpomínky na tenhle den měl rozmazané. Probudil se za pár chvil, když ho saniťačka obdarovávala tvrdými fackami do obou tváří, což opravdu nebylo zrovna příjemné probuzení.

„Pane, jste v pořádku? Slyšíte mě?" promlouvala na něj saniťačka. Naštěstí jí dokázal odpovědět a přesvědčit, že se mu nic nestalo – kromě roztrženého obočí. Saniťačka však trvala na tom, že i přesto musí podstoupit vyšetření kvůli možnému riziku vnitřního krvácení, a tak musel Harry do nemocnice.

Cestou vytočil číslo na Monique, aby jí mohl říct, proč nedorazí na smluvené místo.

„Děje se něco? Čekám tu už čtvrt hodiny," ozvala se Monique starostlivým hlasem. „Nelekni se, ano? Vím, jak moc roztržitá jsi," varoval ji Harry předtím, než se rozhodl seznámit ji s aktuální situací. „Dobře, fajn," vydechla Monique polohlasem. Měla strach, že se Harrymu stalo něco vážného.

„Měl jsem bouračku pár bloků od tebe, teď jedu do nemocnice." „Proboha! Jsi v pořádku?" Monique se zděsila přesně tak, jak Harry očekával. „Jo, jo, jen mám roztržený obočí, jinak je mi fajn," povzdechnul si a sledoval rušné ulice Londýna z okýnka sanitky.

„Já tam přijedu, seženu odvoz a dostanu tě domů." Monique začala panikařit a hysterčit, dnešek byl pro ni ten nejhorší den v celém jejím životě. Než ji Harry uklidnil a ujistil, že domů dojede sám taxíkem, sanitka už stavěla u nemocnice. Harry musel hovor ukončit, za což byl na jednu stranu rád, ale na druhou měl o Monique starost. Stále mu vrtalo hlavou, co ji dnes tak rozrušilo a nahnalo slzy do očí.

***

Doma se ocitnul skoro v osm hodin večer. Vyšetření v nemocnici a přesvědčování doktorů, že mu opravdu nic není, zabralo snad věčnost. Aby toho nebylo málo, musel nechat odtáhnout auto z místa nehody a čelit milionům zprávám, kterými ho spamovali fanoušci na všech sociálních sítích.

Když si odemknul dveře od bytu, naleznul v chodbě pár červených plátěnek, které patřily Monique. Ji samotnou našel na gauči. Spala, byla úplně vyřízená z dnešního dne a nevydržela na Harryho čekat. Harry se jen pousmál nad její nevinností a přikryl ji dekou.

Potom si sám zalezl do ložnice, kde měl konečně klid od všeho. Na chvilku se zaposlouchal do ticha a předtím, než usnul, se rozhodl přečíst si alespoň jeden zápis z deníku, který držel v rukách.

8. 4. 2017

Drahý Harry,

Vypadá to, že sem píšu pořád míň a míň a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně.

Často přemýšlím nad tím, jestli byla hloupost začít psát všechny moje myšlenky a citové výlevy právě sem, do tohohle sešitu, a právě tobě, třiadvacetiletému úspěšnému britskému zpěvákovi, který si tohle nikdy nepřečte a který o mně bohužel nic neví – neví ani, že existuju. Zní to smutně, ale takhle to je. Nikdy jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela, protože jsem chtěla mít naději, že tohle všechno nepíšu zbytečně...

No, vlastně to až tak zbytečné nebylo. Tyhle zápisy mi pomohly v těch nejhorších chvílích. Pomohly mi, když jsem nemohla zastavit svoje slzy, když jsem měla špatný den a nebo mi jednoduše pomohly k úsměvu.

Víš, Harry, tyhle zápisy mi dávaly naději, že jednou, jednou, si je možná přečteš, že jednou budeš vědět o mojí existenci. Že jednou možná pochopíš, jak se cítí stovky obyčejných holek, které si neprocházejí nádherně růžovým životem. Vlastně, to nejhorší, s čím jsem se v životě zatím musela vypořádat, jsem sem nikdy nenapsala. Není to věc, se kterou bych se chtěla chlubit. A vždycky, když o ní s kýmkoliv mluvím, vytrysknou mi slzy a začnu se litovat, jako by to bylo to nejhorší, co se může na světě stát. Jistěže není. Lidi si procházejí daleko závažnějšími problémy, než je tenhle. Ale to neznamená, že to, co se stalo, nemohlo zranit a vyděsit malou holčičku, která měla do té doby svět za nádherné, mírumilovné místo. Nevím, jestli se někdy odhodlám a napíšu sem to, co zapříčinilo můj pocit nejistoty, ale dneska to nebude.

Je lepší na to nemyslet. Nemám ráda se ohlížet za minulostí a věcmi, co nejdou změnit, ani kdyby ses snažil sebevíc. Nemá cenu se ohlížet za minulostí. Nemá.

All the love S.xx

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Tenhle týden toho bylo tradičně hrozně moc - se třídou jsme měli vodácký výlet na dva dny, který mě úplně zruinoval a taky jsem bojovala o lepší známky na vysvědčení - takže jsem zase neměla skoro vůbec žádný čas na psaní. 

Proto se omlouvám za pozdní aktualizaci a doufám, že se vám kapitola líbila :)

All the love S.xx