Dear Harry

OSMNÁCT

VE STEJNÉM MĚSTĚ, STEJNÝ DEN, STEJNÝ MĚSÍC, STEJNÝ ROK, JEJÍMA OČIMA

Nikdy neměla pondělní rána v lásce. Vlastně měla problém s celým dnem, ačkoli ráno pro ni bylo nejtěžší. Než se donutila vstát a pořádně se vzpamatovat, uběhlo patnáct minut.

Hned, jak jí skončí škola, půjde zase do kavárny na odpolední směnu. Určitě by tam byla mnohem radši, než ve škole. I když tuhle práci měla jen jako brigádu, něco na tom bylo. Bavilo ji pozorovat lidi, kteří se sem chodili schovat před listopadovým studeným větrem, nebo si prostě jen tak popovídat se svými nejbližšími a upíjet z šálků horkou čokoládu nebo jakýkoli druh kávy. Taky jí těšila ta úžasná kávová vůně, která se linula celou kavárnou, nehledě na den v týdnu nebo roční období. A taky nesměla zapomenout na neodolatelné dortíčky všech druhů, kterými byla kavárna právem vyhlášená.

V neposlední řadě taky musela myslet i na Khalidovy písničky ozývající se z reproduktorů zavěšených u stropu. Byla to totiž právě hudba, která ji tu donutila zůstat a po večerech psát zápisky do svého deníku.

A vlastně to byl částečně i Harry, kdo jí pomohl kavárnu Westminster objevit. Nebýt jeho, nikdy by si nezačala psát deník, nikdy by neobjevila svou lásku k hudbě a nikdy by nezměnila svůj pohled na svět, který nebyl vždycky úplně pozitivní.

Do batohu s učením si přibalila červenou košili a černou zástěru. V koupelně si udělala rychlý culík a spěšně si vyčistila zuby. U sebe v pokoji si pak jako každý den udělala rychlý makeup a mohla vyrazit ven.

Byla přesvědčená o tom, že dnešní den bude stejně stereotypní jako všechny ostatní. Co nového by ji taky mohlo potkat?

VE STEJNÉM MĚSTĚ, STEJNÝ DEN, STEJNÝ MĚSÍC, STEJNÝ ROK, JEHO OČIMA

Spal až příliš dlouho. Když se konečně probudil, hodiny ukazovaly přesně dvanáct dopoledne. Svoje pozdní probuzení omlouval faktem, že teprve před pár hodinami přiletěl z Londýna, a tak je zřejmé, že je po takové cestě unavený, a tak potřebuje odpočinek.

Nebyl daleko od pravdy – odpočinek opravdu potřeboval, ale cesta nebyla jedinou věcí, která ho vyčerpala.

Po dlouhém přemlouvání se donutil vylézt z postele. Natáhnul si černé obtažené džíny s dírami na kolenou, obléknul si černou košili, jejíž knoflíky si tradičně zapnul až od půlky hrudníku a na nohy si nazul béžové chelsea boty.

Jeho den začínal jako každý jiný, až na to, že se neoblíkal proto, aby vyšel ven do ulic Londýna a na několik hodin se zavřel ve studiu. Dnešek měl být nový a výjimečný a po dlouhé době možná i smyslný. Nemohl se dočkat, až z hotelu vyjde ven.

Vzpomněl si ještě na recepční, která mu včera večer připomínala, že okno v jeho pokoji směřuje přímo na náměstí. Přešel proto z chodby až k němu a vyhlédl ven. Jeho pohled se upřel na majestátní katedrálu, stojící uprostřed dlážděného plácku a dotýkající se svojí špičkou oblohy. Bylo to krásné, snad ještě krásnější než Piccadilly Circuis, který se mu po všech těch letech okoukal.

Odtrhnul svůj pohled od katedrály, vrátil se zpět do chodby a rychle si obléknul svůj hnědý kabát. Ujistil se, že má v kapse svůj mobil a v ruce drží deník s bílými deskami a zavřel za sebou dveře od pokoje.

Výtahem sjel do přízemí, s úsměvem pozdravil recepční a vydal se ven do klidných ulic Plzně.

Nikde žádní fotografové, nikde žádní fanoušci. Cítil se jako na konci světa, kde nikdo nevěděl, kdo doopravdy je. Konečně si mohl odpočinout od veškerého nátlaků médií, konečně se cítil volný.

Musel uznat, že město má něco do sebe. Všechny ty staré stavby, chodníky dlážděné kočičími hlavami a černé pouliční lampy s kovanými ornamenty ho uchvátily. Pozorně se díval kolem sebe, nechtěl přijít ani o sebemenší detail.

Málem by se ve městě ztratil, kdyby ho mobil nenaváděl tím správným směrem. Za necelých deset minut se díky němu ocitnul na náměstí. Nebylo příliš velké, ani příliš malé, zkrátka takové, jak má být. Katedrála se zdála mnohem větší, než když se na ni díval z okna. Musel zaklonit hlavu co nejvíc to šlo, aby viděl na její nejvyšší věž.

Na náměstí už bylo mnohem rušněji, než v ulicích. Lidé tu chodili všemi směry, občas se sráželi rameny, na což zareagovali smíchem a omluvnými pohledy. Harrymu se zdálo, jako by všichni někam spěchali.

Zahlédl pár náctiletých dívek, které si ho podivně prohlížely, ale pak svoje pohledy zase odvrátily a šly svým směrem. Kdo by přece mohl uvěřit tomu, že se po plzeňském náměstí prochází Harry Styles? Uvěřitelnější by byla i velryba posazená přímo na špičce katedrály.

Harry váhal, jestli má oslovit někoho z těch procházejících lidí a zeptat se na kavárnu, kde hrajou písničky od Khalida. Nakonec se ji ale rozhodl hledat sám, protože pochyboval o tom, že by mu některý z kolemjdoucích rozuměl.

Na náměstí se nacházely pouze dvě kavárny – jedna, která nesla jméno Niktys a stála přímo naproti katedrály a ta druhá, Westminster, stojící v pravém rohu náměstí. Na první pohled mezi nimi nebyl zřejmý žádný rozdíl, a tak Harry absolutně netušil, do které se vydá nejdřív.

Nakonec si vybral kavárnu Westminster, protože mu svým názvem připomínala domov.

Když vešel dovnitř, ucítil úžasnou vůni kávy. Byla tak ohromující, že slastně přivřel oči a nechal se jí na chvilku unášet. Zaposlouchal se, jestli náhodou neuslyší Khalidův hlas, ale v kavárně nic nehrálo. I přesto se však rozhlédnul kolem a zkoumal, jestli něco nenaznačuje tomu, že by tady mohl najít dívku, kvůli které sem přijel.

Kavárna byla skoro celá obsazená až na pár volných stolů. Lidé si mezi sebou povídali a usmívali se, vypadalo to tu moc idylicky. Rozhlédnul se po všech stolech, jestli někde nezahlédne dívku s kaštanovými vlasy a zelenýma očima, ale nikde ji neviděl.

Netušil, že se v kavárně rozbily reproduktory, a proto neslyšel Khalidův hlas. A už vůbec neměl ponětí, že kdyby se Sabine neskláněla nad špinavým nádobím, zahlédla by ho, jak odchází ven prosklenými dveřmi a nadějně míří do druhé kavárny.

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Taaaak, a tady to usekneme! Já vím, jsem zlá.

Ještě, než mi budete nadávat za tak špatný konec, chtěla bych vám k tomuhle příběhu něco říct.

Trvalo docela dlouho, než jsem se odhodlala tenhle příběh psát a než jsem se vůbec odvážila ho publikovat. Totiž, nebylo by to tak těžké, kdyby všechny zápisky z deníku nepatřily mně. Je to něco z mého života, z mého soukromí, tudíž mi zprvu nebylo úplně příjemné vypustit na veřejnost něco takového. Ale když jsem viděla, že se někteří s těmi zápisy ztotožňují a že nejsem sama, strašně moc mi to pomohlo. Ve všem.

Takže pokud jste dumali nad tím, jestli jsem zápisky – každý zvlášť – vymýšlela tak, aby seděly do každé kapitoly, už znáte odpověď. Dokonce i datumy jsem přenechala tak, jak jsou, takže je to opravdu přímý přenos mých emocí, obav, starostí a zážitků. Ugh, nemáte ani ponětí, jak těžký je tohle všechno psát:DD.

Každopádně jsem vám všem, kdo tenhle příběh čtete, neskutečně vděčná. Dali jste mi naději, že v ničem nejsem úplně sama. Děkuju.

All the love S.xx