Dear Harry

DVACET TŘI

JEJÍMA OČIMA

Šli vedle sebe jako dva staří známí, přestože se dnes viděli poprvé. Na tvářích jim hrály malé úsměvy, oba byli strašně zvědaví a nedočkaví. Město bylo poloprázdné, lidé se schovávali před deštěm, a i přestože se udělalo hezky, málokdo byl venku na čerstvém vzduchu. 

"Jak se ti tu zatím líbí?" zeptala se Sabine Harryho a krátce na něj pohlédla. Nemohla uvěřit, že je opravdu tady, vlastně jí to pořád ještě úplně nedošlo.

"Nejvíc se mi líbí asi ten fakt, že mě tu nikdo nepoznává. Teda, možná mě někdo poznal, ale nejspíš si myslel, že to nejsem doopravdy já," zasmál se Harry. Byl to tak moc ulevující pocit, odpočinout si od všech těch fotografů. 

"Jo, tomu bych se nedivila. Nikdo by neuvěřil, že tu vážně jsi. Dokonce ani mně samotné se tomu věřit nechce," přitakala, přičemž si nervózně odhrnula vlasy z tváře. Vždycky, když byla nervózní, hrála si buď se svými vlasy nebo s prsty, které si prokřupávala. Nervozita byla její slabou stránkou, trpěla jí dokonce i když zpívala v kapele před kluky, které už znala. Zkrátka si od ní nikdy nemohla pomoct, opustila ji až při několikáté písničce, kdy se uklidnila a začala si užívat fungování s kapelou. Tenhle pocit měla moc ráda. 

"Ale měla bys tomu věřit, já se ti fakt nezdám," pousmál se a podíval se kolem sebe. Netušil, kam jdou. 

Sabine se trochu zasmála. Nevěděla, co mu na to má odpovědět, protože si opravdu nebyla jistá, jestli tohle není jen další z jejích až moc živých snů. Rozhodně by věřila víc tomu, že to byl jen sen, než realita, která v poslední době nebyla moc růžová. Vždycky, když se jí něco dařilo, začala si užívat života v daný moment, ale zanedlouho se všechno zkazilo. A tak přestala doufat v něco hezkého, protože to ve většině případů nemělo cenu.

Obloha se trochu zatáhla, sluníčko zastínily tmavé mraky, ze kterých, jak Sabine doufala, nezačne zase pršet. Chtěla totiž Harryho vzít na místo, kde je hezky jen když neprší. Vlastně nevěděla, kam by šli, kdyby začalo pršet. Do kavárny by jít nemohli, nechtěla tam řešit všechny ty otázky, na které by se jí Harry chtěl zeptat. Ani domů by ho vzít nemohla, nikdy doma žádného kluka neměla a pochybovala, že by její rodiče byli štěstím bez sebe, kdyby si přivedla čtyřiadvacetiletého kluka, které vlastně vůbec nezná. Táta by ho nejspíš vzal pánvičkou. 

"Kam mě to vlastně bereš?" prolomil ticho Harry. Neustále se rozhlížel kolem, byl zřejmě zmatený a tak trochu nervózní, stejně jako dívka vedle něj.

"To uvidíš, už je to jen kousek," odpověděla mu Sabine a dál se tvářila tajemně. Právě přecházeli tramvajové koleje a chystali se sejít k malému rybníčku, nebo spíše strouze, kterou obklopovaly lavičky. Sabine sem chodila ráda, protože tu byl povětšinou klid. Líbil se jí malý rybníček, kde si líně plavaly kachny a malé oranžové rybky lebedily pod hladinou. Tohle místo jí přinášelo vnitřní klid, stejně tak jako kavárna, kde trávila více času. 

Zanedlouho došli až k rybníčku, posadili se na jednu z dřevěných laviček a chvilku se mlčky dívali na vodní hladinu, kam zrovna přistálo několik kachen. Kolem rybníčku se rozkládalo malé dřevěné molo. 

"Myslela jsem, že se ti ten deník nikdy nedostane do rukou," zavrtěla nechápavě hlavou. Pořád nemohla pochopit tu skutečnost, že je Harryho přítomnost naprosto reálná a nic z toho, co právě zažívá, se jí nezdá.

"Původně jsem si myslel, že je to jen nějaká obálka s nabídkou nahrávací společnosti, ale nakonec jsem ji otevřel a čekalo mě takový překvapení!" zasmál se Harry a krátce pohlédnul na Sabine. 

"Kdyby mi někdo řekl, že se tohle stane, vysmála bych se mu do obličeje a řekla bych, že je blázen."

Pozorovala Harryho prsty, které si hrály s jeho prsteny. Tyhle ruce znala moc dobře, vždycky si představovala, jak ji obejmou, jak je Harry položí na její tváře, nebo jak jí odhrnou z obličeje neposedný pramen vlasů.

Tohle je teda pěkně ujetá fanfikce, pomyslela si.

Jenomže fanfikce to nebyla.

"Já taky nemůžu uvěřit, že jsem tady, s tebou, s tou dívkou, která mi psala deník. Dlouhou dobu jsem nemohl přijít na to, kdo jsi, nevěděl jsem, jak vypadáš, nebo jak se jmenuješ. Dala jsi mi vážně zabrat," řekl naoko rozladěně. Nebyl zvyklý, že by mu hlavou vrtalo něco jiného, než psaní nových písniček.

"Čekám, že až se zítra probudím, potvrdí se mi, že všechno tohle byl jen sen a já budu dál žít svůj nudnej život plnej nudných věcí." Očekávala od toho jen tuhle jednu věc, ačkoli si pomalu uvědomovala, že to vážně není jen sen. Jenže dlouhou dobu žila ve své fantazii, a tak bylo tohle uvědomování opravdu těžké a velmi pomalé. 

"Já vím, že je tohle šílený, že jsem tě tady v podstatě vystalkoval a trochu tě vyděsil, ale nedala jsi mi jinou možnost, jenom malý stopy, který mě zavedly až sem," pokrčil rameny a zasmál se. Ukázal při tom své ďolíčky, které jí vždycky fascinovaly. Poprvé měla tu možnost vidět je naživo. A byly ještě krásnější, než na fotkách. 

"Máš opravdu hezkej úsměv," vypadlo z ní dřív, než svá slova stihla kontrolovat. Trochu se zarazila, ale když se Harry usmál ještě víc, věděla, že neřekla nic špatného.

"To ty taky," odpověděl jí.

Na malý moment se jejich pohledy střetly, všechny čtyři smaragdové oči se do sebe vpíjely, jako by se snažily přečíst myšlenky toho druhého. Ta chvilka byla kouzelná. Sabine si nikdy v životě nemyslela, že mu jednou vážně pohlédne do očí. A najednou se to dělo, seděla s ním tady na lavičce, on byl celý opravdový, a mluvila s ním o deníku, který se k němu původně vůbec neměl dostat. Bylo to tolik zvláštní.

"Co děláš zítra?" zeptal se jí zvědavě a pousmál se.

"Dopoledne mám volno a odpoledne mě čeká zkouška s kapelou," pokrčila rameny. Tajně doufala, že tu Harry není jen na krátkodobé návštěvě.

"Ty máš kapelu?" překvapeně vykulil oči. Tohle mu v deníku zapomněla zmínit.

"Mám. Není to tak dlouho, co jsme se dali dohromady. Hrajeme jen tak, pro radost."

"Je tu nějaká šance, že bych tě zítra mohl vzít ven a později si poslechnout tvoji kapelu?" zeptal se s nadějí v hlase. V očích mu plápolaly malé zlatavé jiskřičky.

Tuhle otázku opravdu nečekala. Byla nervózní už jen z toho, když měla zpívat před svou vlastní kapelou a teď by měla zpívat před samotným Harrym Stylesem? Tohle ji zabije.

"Jasně, moc ráda," donutila se odpovědět s malým úsměvem. Dostavila se ještě větší nervozita, která ji donutila hrát si s prsty. 

V tu chvíli věděla jedno; zítřek rozhodně nepřežije.

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Je mi ctí oznámit, že po dvouleté pauze jsem konečně zpět!!! Nechce se mi věřit, že jsem konečně našla cestu zpátky k mému milovanému psaní, mám z toho takovou radost!

Doufám, že tu ještě někdo zůstal... i když bych se nedivila, kdyby už si všichni mysleli, že jsem dávno mrtvá :)).

Prosím všechny přeživší, aby mi dali vědět do komentářů, že tu stále jsou a stále je zajímá můj příběh, moc prosím prosím!

Po dlouhé době

All the love S.xx