Dear Harry

JEDENÁCT

Otevřel oči v půl šesté ráno. Vedle něj tiše oddychovala Monique, ruce měla volně položené na jeho pasu a lehce se mračila. Usnula až někdy k ránu, a tak spala tvrdým spánkem. Naštěstí ji tuhle noc nepronásledovaly žádné noční můry, takže měla naprosto bezesnou noc.

Harry ze sebe opatrně sundal její paže a skoro neslyšně vstal z postele. Zvědavě vykouknul ven z okna, aby zjistil, že ještě ani nesvítalo. Jediné, co ulici osvětlovalo, bylo několik pouličních lamp. Po chodnících se proháněla hromada suchých, spadaných listů, které popoháněl silný a studený vítr. Vypadalo to jako klasický, idylický listopad.

Promnul si oči a zamířil do kuchyně, kde ještě pořád leželo špinavé nádobí ze včera. Dívali se na hodně dílů Přátel, jedli brambůrky a taky si dokonce objednali pizzu, kterou z větší části snědl Harry. Pousmál se nad tím, po dlouhé době to byl hezký večer.

Očima zabloudil k jídelnímu stolu. Na jeho konci se válel bílý notes, do kterého byl tak intenzivně začtený už několik dnů a přímo ho vyzýval k tomu, aby ho četl dál. Natáhl se po něm, ale neotevřel ho. Jen se na něj díval a přemýšlel o dívce, která ho napsala.

Kde je? Co asi dělá? Je šťastná?

PŘES 730 MIL DALEKO, STEJNÝ DEN, STEJNÝ MĚSÍC, STEJNÝ ROK, JEJÍMA OČIMA

Otevřela oči v půl šesté ráno. Nemohla spát a byla na kost promrzlá, i když si k tělu pevně tiskla svojí teplou přikrývku. Zalil ji studený pot, už zase měla ty hnusné noční můry.

Protřela si oči, pod kterými se jí táhly světle šedé kruhy z nevyspání. Už několik dní se pořádně nevyspala, ale postupně si na to zvykla, byl to její denní chléb. Od nových dnů neočekávala nic nového. Stejně by ji čekalo jen samé zklamání a to ona už prožívat nechtěla.

V jejím pokoji byla tma. Zavřené dveře propouštěly světlo ze sousedního pokoje pouze skrz svůj práh, takže musela rozsvítit lampičku vedle postele, aby vůbec něco viděla.

Posadila se, protáhla a stoupla si na koberec, po kterém došla až k jejímu oknu. Roztáhla rolety a pohlédla ven, kde ještě stále panovala tma. Viděla, jak se ve větru hýbou stromy, což způsobilo, že jí přeběhl mráz po zádech. Milovala listopad i všechny věci kolem něj, ale dnes ráno měla chuť zabalit se do té nejteplejší deky, vypít několik šálků ovocného čaje a nevylézt z postele tak dlouho, dokud by to jen šlo. Byl to jenom další den, kdy se snažila přežít.

Věděla, že pod dekou ale zůstat nemůže. Dřív nebo později se bude muset donutit jít do koupelny, dát si sprchu, zakrýt make-upem její nedokonalosti a vydat se do práce jako každý víkend.

Ale přeci jen ještě měla malou chvilku, než jí povinnosti donutí něco dělat, a tak si vlezla zpátky do postele. Pod polštářem nahmatala svůj telefon a odemkla ho. Jeho jas ji udeřil do očí, a tak je musela přimhouřit. Jako každé jiné ráno začala s prohlížením sociálních sítí, především instagramu, kde se dívala na fotky svých kamarádů a spolužáků, kteří byli očividně o mnoho šťastnější než ona.

Už dlouhé měsíce se necítila dobře. Neměla pro co se usmívat, chyběl jí důvod k tomu, aby byla šťastná. Snažila se s tím něco dělat, četla knížky, chodila na procházky, zlepšila si známky ze všech předmětů a dokonce si i našla nové kamarády, ale ani tohle všechno nezabíralo.

Aby toho nebylo málo, byla taky nešťastně zamilovaná. Tedy, alespoň byla přesvědčená o tom, že kluk, který hrál v její kapele na baskytaru, rozhodně její city neopětuje.

Když myšlenkami zabloudila k němu, vzpomněla si na deníky, které si psala. Jeho tam úplně zapomněla zmínit. Vlastně Harrymu nikdy nenapsala, že má nové kamarády, se kterými založila kapelu, ani to, že dostala práci ve své oblíbené kavárně, kde hrajou písničky od Khalida.

Občas jí bylo líto, že svůj deník poslala poštou neznámo kam. Nemohla se tak vracet ke svým starým zápisům a taky vůbec nevěděla, kde deník vlastně skončil. Věděla, že se Harrymu do rukou nikdy nedostane, ale bylo hezké mít nějakou naději. Nechtěla si ovšem nic nalhávat, to by bylo to poslední, co by jí chybělo.

Zpod svého polštáře ještě vylovila sluchátka, která si automaticky strčila do uší. Najela na svůj playlist, vybrala si náhodnou písničku a ještě na chvilku zavřela oči. Takhle jí bylo nejlíp.

>>>>>>>>>>>>>>>>

Dnešní kapitola je o trochu kratší, ale delší jsem ji ani neplánovala. Poprvé tu máte pohled na svět očima Sabine, a tak doufám, že vás to příliš nerozrušilo :D

Bohužel už zítra nastupuju do školy, takže nemůžu celou noc strávit psaním, ale mám radost z toho, že jsem se konečně dostala přes svůj spisovatelský blok! Díky bohu!

Doufám, že se vám tahle netradiční část líbila – dejte mi, prosím, vědět v komentářích.

All the love S.xx