Dear Harry

DVACET ŠEST

Vzbudila se až příliš brzy. Celou noc se převalovala, nemohla najít vhodnou polohu na spánek a hlavně nemohla ustálit svoje myšlenky, které jí nutily přehrávat si jejich včerejší setkání znova a znova. Nemohla na něj přestat myslet. Což tedy nebylo nic neobvyklého ani nového, myslela na něj skoro pořád i tak, ale teď to bylo stokrát horší.

Její mozek nechtěl uvěřit, že si celou tu situaci – celou tu jejich konverzaci – nevymyslela a že se dočista nezbláznila. Protože její představy někdy byly natolik přesvědčivé, že si občas na chvilku myslela, že je Harry vážně vedle ní.

Jenže teď to žádné představy nebyly, ten včerejšek se jí vážně nezdál. Jen to uvědomění jí trvalo o trochu déle. A bylo to sakra zvláštní, že to, o čem snila dlouhé roky a co si představovala jen v těch nejhezčích snech, se včera doopravdy stalo.

No do prdele, to fakt není možný!

Pořádně se v posteli protáhla, dlouze si zívla a podívala se na digitální budík ležící na nočním stolku naproti její posteli. Ukazoval přesně sedm ráno, což bylo ukrutně brzo, v tuhle hodinu Sabine o víkendu nikdy nevstávala. Jenže dneska mělo být všechno jinak, tohle nebyla její typická sobota, kdy se bude válet v posteli až do odpoledních hodin a pak se líně vydá na zkoušku s kapelou, kde se zase pohádá s těmi třemi idioty.

S idioty, které má tak moc ráda.

Skoro by na to zapomněla. Byla tak rozhozená z Harryho, že si ani neuvědomovala, co mu včera slíbila. Začínala se toho bát. Jisto jistě věděla, co se stane– nevydá ze sebe ani hlásku, protože z něj bude nervózní tak, jako ještě nikdy nebyla. Nebyla by tak nervózní, ani kdyby měla vystupovat před celou školou, ale před samotným Harrym Stylesem? Možná dneska na té zkoušce omdlí a už se nikdy neprobudí. A možná to tak bude nejlepší.

Řekla si, že se bude raději zaobírat něčím jiným, a tak se rozhodla vstát z postele. Její pokoj nebyl nijak velký, nejvíc místa zabírala právě dvoulůžková postel, na které se tak ráda roztahovala. Za postelí se nacházelo obrovské okno s výhledem na městský park, v jehož pozadí byla vidět i stará továrna, ale té Sabine moc pozornosti nevěnovala, protože jí ten výhled značně kazila. Samozřejmě by se stokrát radši dívala třeba do hlubokého lesa nebo na rozkvetlou louku, ale to se trochu rozporovalo s faktem, že žila ve městě. Na zdech jí visely plakáty One Direction, jako tomu bylo vždycky. Teď, když se na ně dívala a zaměřila se na Harryho, musela uznat, že ve skutečnosti je ještě o moc hezčí. Hlavně jeho úsměv s ďolíčky, o kterém si rozhodně nemyslela, že se jednoho dne bude usmívat přímo na ni.

Je v tom až po uši. Zatracený Harry Styles.

Cestou ven z pokoje vklouzla do svých světle fialových chlupatých pantoflí a vydala se do koupelny. Rodiče ještě spali, měli ložnici hned vedle jejího pokoje a přímo naproti vchodovým dveří, což jí značně ztěžovalo pozdní příchody domů, kdy si musela dávat sakra velký pozor, aby mámu s tátou nevzbudila. Stačil sebemenší špatný krok nebo zachrastění klíčů a byli vzhůru.

Ale Sabine měla v tomhle veliké štěstí. Její rodiče byli velmi tolerantní a ona byla hodná holka, chodila maximálně do knihovny, na brigádu do kavárny, na zkoušky s kapelou a občas do hospody na jedno malé pivo po zkoušce. Existovalo jen jediné místo v Plzni, kde jí a klukům pivo nalili – malá studentská hospůdka v centru města, která se nacházela v podzemí jedné z budov přímo na náměstí. Nechodili sem často, asi jednou za měsíc, ale když už sem zašli, dokázali tu prosedět klidně i dvě tři hodiny. Atmosféra v hospůdce byla příjemná, hráli tu rockové hity, takže se zavděčili všem členům kapely.