Dear Harry

DVACET JEDNA

JEJÍMA OČIMA

Byla strašlivě nervózní a lhala by, kdyby tvrdila, že ho po celý zbytek směny alespoň koutkem oka nesledovala. Cítila se jako v nějakém pořadu, kde se vás snaží napálit. Taky se několikrát hrubě štípla do ruky, aby se opravdu přesvědčila, že za tím stolem sedí on.

Tohle všechno bylo tak moc neskutečné. Celá situace jako by vypadla z jednoho z jejích snů, které se jí pravidelně zdály, a ona se z nich velice nerada probouzela.

Ale teď – i když tomu mohla jen těžko uvěřit – se stal její sen realitou. Za jedním z několika stolů v kavárně opravdu seděl Harry Styles a opravdu přečetl celý její deník a opravdu čekal jen a jen na ni, až skončí její směna a budou si moct povídat o všem, o čem kdy snila. Nejradši by se štípla ještě několikrát, aby se ujistila, že se Harry vážně nerozplyne, ale hodiny ukazovaly tak akorát na to, aby se mohla na chvilku vzdálit do útrob kavárny a převléct se do svého normálního oblečení. Směna jí právě skončila.

Když si rozvazovala zástěru, ruce se jí třásly tak silně, že strávila skoro celou minutu pečlivým rozvazováním uzlu. Shodila ze sebe pracovní tričko i džíny, rozpustila si vlasy z culíku a prohlédla si svůj obličej v odrazu displeje svého mobilu.

Nebyla ten typ holky, co by se hodinu maloval před zrcadlem, ale ani to nebyla podivínka, která by nevěděla, jak vypadá řasenka. Zkrátka a jednoduše jí nebylo jedno, jak vypadá. Obzvlášť, když na ni čekal on.

Ze svojí skřínky vytáhla černé uplé džíny a jednoduché fialové triko, které bylo její oblíbené. Rychle si šaty oblékla a ještě jednou si upravila vlasy, než znovu vešla zpátky do kavárny, kde už Harry netrpělivě bubnoval prsty o dřevěný stůl, u kterého seděl.

Když k němu došla, vzhlédl od svého mobilu, kterým se poslední hodinu, co tu seděl, snažil zabavit, a zářivě se na ni usmál. Hlavou se jí honilo tolik věcí a myšlenek, že už zase nedokázala normálně uvažovat. Obzvlášť, když jeho úsměv konečně poprvé viděla na živo a ne prostřednictvím televize nebo youtube.

Opět na sebe pár vteřin zírali. Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale hned ji zase zavřel, protože nenacházel ta správná slova. Sabine chvíli váhala, byla víc nervózní než kdy dřív, ale po několika málo okamžicích se odvážila promluvit jako první.

„Takže jsi dostal můj deník," promluvila co nejjistěji to šlo. Dychtivost dozvědět se více v ní přímo přetékala.

Harry jen přikývl. Zdálo se, že je stejně nervózní jako ona, ale díky svým zkušenostem získaným vystupováním před lidmi to uměl dobře skrýt. A Sabine byla na svou nervozitu více méně zvyklá, protože nebyl den, kdy by se jí samou nejistotou netřásly ruce.

„Mám spoustu otázek, ale nenapadá mě žádná, kterou bych ti mohl položit hned teď," řekl konečně Harry a očima putoval po celé kavárně, jako by doufal, že někde tu pravou otázku přeci jen najde.

„Taky mám spoustu otázek," přikývla Sabine, „a taky mám v hlavě zmatek. Opravdu jsi přijel za mnou?"

Její otázka musela znít trapně. Nechtěla, aby si o ní myslel, že je jedna z těch ječících fanynek, kterých denně vídá stovky a kterým jde jen o fotku a podpis. Byla taková jen z poloviny – kdyby mohla, určitě by si ráda zaječela, ale její důstojnost jí to díkybohu nedovolovala.

„Nedala jsi mi moc stop, to je pravda. Ale zvládnul jsem to," zasmál se, až se mu ve tvářích vytvořily hluboké ďolíčky.

Jeho úsměv byl opravdu jedna z mála věcí, které Sabine dokázaly zlepšit den. A teď navíc patřil jen jí – usmíval se jen na ni, i když byla jedna z milionu.

„Proč?" nechápavě se na něj zamračila a sedla si na židli naproti němu. „Proč co?" vrátil jí nechápavý pohled zpátky a vyčkával, co z ní vypadne.

„Proč ses kvůli mému deníku trmácel až sem, do týhle díry?" dokončila svou otázku a nepřestávala ho upřeně pozorovat.

„Protože jsem chtěl poznat autorku všech těch myšlenek," odpověděl jednoduše, jako by to už tak nebylo jasné.

„Je to jen deník, nic víc," pokrčila rameny a vůbec si neuvědomovala, proč tu vlastně Harry je. Letěl sem úplně zbytečně, čeká od ní víc, než čím doopravdy je.

„Není to jenom deník. Je to mnohem víc, než si myslíš," přesvědčoval ji.

„Mnohem víc?" zeptala se ho nevěřícně.

„Ten deník není obyčejný. Ani ty nejsi. Jsi výjimečná," řekl jí s takovou přesvědčivostí, že tomu chtěla alespoň na chvilku uvěřit. Ale mýlil se, moc dobře věděla, že je jen obyčejná holka. Jedna z milionu.

„Nejsem ta, za kterou mě máš. Žijeme v rozdílných světech, máme odlišný priority. Asi ses spletl," vstala od stolu a přehodila si přes sebe svůj kabát.

Venku ještě pořád hustě pršelo, kapky deště stékaly po velikých prosklených stěnách kavárny a tvořily velké louže před vchodem. Všechno bylo šedé a smutné, sluníčko se schovávalo za neprostupné dešťové mraky.

„Nespletl jsem se. To vím určitě," rychle vstal a chytil ji za předloktí, když viděl, že má v úmyslu zmizet ven.

„Vím, co jsem četl. A taky poznám, když někdo píše přesně to, co cítí. Upřímně a od srdce. Nepletu se v tobě, věř mi."

Stisk na jejím předloktí nepovolil. Díval se jí do očí a snažil se ji přesvědčit, aby zůstala. V její hlavě běhalo spoustu pochyb a neuspořádaných myšlenek, ale v jednom měla jasno.

„Přiletěl jsi až sem. To je dostatečný důvod, proč bych ti měla věřit," řekla a s přikývnutím se znovu vrátila na židli za stolem, která stála hned naproti té Harryho.

„Vždycky jsi mi věřila. Sice jen na papíře přes inkoustová slova, ale teď bys to měla zkusit doopravdy, Sabine."

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Tak jo, myslela jsem si, že další kapitolu vydám už o jarních prázdninách, ale navalilo se toho na mě tolik, že jsem neměla čas vůbec na nic.

Doufám, že se na mě moc nezlobíte a že jste si tuhle kapitolu užili:)

All the love S.xx