Dear Harry

DVA

Už hodinu zíral do zdi, v rukou pořád držel ten bílý sešit, který mu dnes ráno donesl Adam a snažil se uspořádat si myšlenky. Přemýšlel nad vším možným, pokládal si tisíce otázek ohledně toho zápisku, který si přečetl. Nebyl v sešitu jediný; popsané byly skoro všechny jeho stránky, což zjistil, když jím jen tak listoval.

Zdráhal se, na jednu stranu si chtěl přečíst další zápis, ale na druhou chtěl sešit vyhodit a už nikdy ho nespatřit. Zamotal mu hlavu, což bylo opravdu neobvyklé – nikdy nad ničím tak usilovně nepřemýšlel, většinou podobné věci prostě neřešil. Byl zmatený, mimořádně zmatený. Ale přesto neodolal hlásku v jeho hlavě, který ho nabádal k dalšímu čtení.

Znovu sešit otevřel, zase se na něj usmál ten tajemný rukopis a on začal číst.

25. 5. 2016

Milý Harry,

Už je to skoro tři měsíce, co jsem sem napsala svůj první zápis. Měla jsem toho hodně (což pořád mám) a bylo mi docela dobře (což teď není). Mohla jsem si aspoň na chvilinku oddechnout, vypnout mozek, zastavit tok svých myšlenek a spát víc než jenom 5 hodin, ale teď to prostě nejde.

Neustále musím přemýšlet nad něčím nesmyslným nebo si představuju, jaké by to asi bylo, kdybych udělala něco jinak. Můžu si za tohle všechno sama, já vím. Všechno je to jenom ve mně, v mojí hlavě.

Víš, co by mi teď pomohlo asi nejvíc? Vybrečet se na tvém rameni, v tvém objetí...

All the love S.xx

Jeho smaragdově zelené oči těkaly po písmencích napsaných na papíře. Dozvěděl se něco nového – autorem oněch zápisů je dívka.

Přemítal, jak by asi mohla vypadat. Má dlouhé, nebo snad krátké vlasy? Modré oči, hnědé, nebo podobné těm jeho? A co nos? Úsměv? Určitě má krásný úsměv, ano.

Mračil se. Měl smíšené pocity z jejích slov. A i když byl zápis starý téměř dva roky, bylo mu jí líto. Doufal, že teď se má dobře, alespoň z poloviny lépe, než před dvěma lety. Byl fascinován její poslední větou. Nezná ho, neví, kdo je doopravdy, ale přesto si myslí, že by jí pomohlo jeho objetí.

Harry si byl jistý, že právě drží deník dívky, která je nepochybně jeho fanynka. Ještě pořád nepochopil fakt, že se rozhodla svěřit právě jemu. Že právě jemu byly určené tyhle zápisky, které pro ni byly jistě dost osobní. Tak proč by je měl dostat do ruky právě on, naprostý cizinec, který o dotyčné dívce vůbec nic nevěděl – kromě písmena S, na nějž začínalo její jméno – a který si vůbec nebyl jist, jak má s jejími slovy naložit, ani co si myslet.

Byl strašně zvědavý; možná to ho donutilo číst dál, ale zároveň se cítil jako šmírák, když četl příběh cizího života s cizími osobními věcmi, do kterých mu vůbec nic nebylo. Přesto se ale zajímal, jak bude tenhle příběh pokračovat dál. Nemohl se dočkat, až si celý deník přečte. Nemohl se dočkat, až se dozví, kdo je ta dívka.

„Vidím, že jsi tu obálku nevyhodil." Zase Adama neslyšel přicházet. Měl by si dveře od studia zamykat, nebo mu sem pak bude lézt každý.

„Přísahám, že jestli se tu příště zase objevíš bez zaklepání, dám ti jednu do nosu!" zavrčel Harry podrážděně a schoval bílý sešit za zády. „Klepal jsem, ale očividně ses natolik zasnil, že úplně ignoruješ okolní svět," zasmál se Adam pobaveně. Kudrnáč mu věnoval otrávený pohled a nezapomněl přitom protočit oči. V tuhle chvíli Adama vážně nesnášel, třebaže byli dobří přátelé.