Dear Harry

DEVĚT

Další ráno vstal brzy. Rozhodl se, že zajde do studia, aby se pokusil dokončit jednu z mnoha rozpracovaných písní, a nechal Monique samotnou v jeho bytě. Deník si samozřejmě vzal s sebou a doufal, že v něm objeví nějaká další vodítka, která by ho zavedla k oné dívce.

Budova studia byla úplně prázdná. Zdálo se, že v neděli téměř nikdo nepracuje – kromě Harryho, který svoji činnost ovšem nenazýval prací. Dělal zkrátka to, co ho bavilo nejvíc. Nedělal to pro peníze, ani pro slávu, ale proto, aby lidem předal něco svého. Miloval psát písničky, ale zároveň nesnášel, protože ho to dovádělo k šílenství. Stejně jako deník té dívky.

Klasicky se zavřel do svého útočiště, kde měl vše, co potřeboval. Popsané papíry útržkami textů se válely po okenním parapetu a všude po zemi, ale Harry se je neobtěžoval posbírat. Sednul si za psací stůl, rozevřel deník, který ještě doteď držel v rukou, a začal číst tam, kde naposled skončil.

16. 10. 2017

Drahý Harry,

Listy na všech stromech kompletně změnily barvu. A už taky částečně opadaly, ale přesto se najdou stromy, které neztratily ani jeden jediný list. Taky se nezadržitelně blíží Vánoce. Na ty se moc těším.

Napadlo mě, že ses z těchhle zápisků nikdy pořádně nedozvěděl, kdo opravdu jsem. Nech mě ti tedy představit mě, sebe samou.

Za prvé: nejsem nijak výrazná. V davu lidí bys mě lehce přehlédnul, vsadím se, že by sis mě ani nevšiml mezi deseti lidmi. Není to tak, že bych snad byla jako každá druhá, ale není na mě nic zajímavého.

Za druhé: moje vlasy nejsou ani světlé, ani tmavé. Mají kaštanovou barvu, ale přesto nejsou hnědé. Spadají mi přesně nad klíční kosti – nikdy nejsou delší, obyčejně si je pravidelně zkracuju na tuhle délku.

Moje oči jsou podobné těm tvým. Sice jim chybí ty nezbedné jiskřičky a ani nejsou tolik zářivé jako ty tvé, ale ano – naše oči jsou přesto podobné díky jejich světle zelené barvě.

Za třetí: jsem introvert. I když ne stoprocentní. V některých situacích se ráda stranu extrovertem, ale přesto nejsem moc ráda středem pozornosti. Ve společnosti se ale i přes mojí introvertní stránku dokážu bavit s novými lidmi. Alespoň se o to snažím.

Za čtvrté: miluju knihy. Miluju, miluju, miluju! Miluju jejich vůni, miluju jejich čtení v jakémkoli ročním období a hlavně miluju představovat si jejich příběhy.

Hudba je další kapitolou v mém životě. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jste to nebyli vy, kvůli komu jsem začala hrát na kytaru. Vlastně mě k tomu tak trochu přivedl i můj táta, ale za prvotní zájem vděčím vám.

Za paté: jsem rak. To už samo o sobě dost vypovídá.

Za šesté: romantička. Vždycky si svůj život budu představovat jako ten nejkrásnější román s happyendem, i když tomu tak ve skutečnosti nebude. Někdy je fantazie přeci jenom lepší, než realita, nemám pravdu?

Možná jsem tě teď zklamala. Jestli ano, tak se ti omlouvám, ale tohle jsem prostě já. Já, Sabine.

All the love S.xx

„Sabine... jmenuje se Sabine!" vykřiknul Harry na celou místnost. Měl takovou radost, že se o ní konečně dozvěděl něco nového! Konečně věděl, jak se dívka jmenuje. Konečně věděl, jak Sabine vypadá!