Dear Harry

TŘICET TŘI

JEHO OČIMA

Zbytek dne utekl až moc rychle. Potom, co Sabine udělala k snídani volská oka s opečenou slaninou a zeleninovým salátem, se vydali do města. Prošli si náměstí Republiky, odkud pokračovali směrem do Křižíkových sadů a pak do Mlýnské strouhy, kde už byli první den, co se poznali. Cestou se museli zastavit v jedné z vyhlášených kaváren, protože Harry nemohl odolat vůni čerstvě namleté kávy, která byla intenzivně cítit celou ulicí. V kavárně prodávali i právě upečené pistáciové croissanty, kterým neodolala zase Sabine.

„Tohle kafe voní úplně jinak, než jako to od nás z kavárny." Poznamenala, když si sedli na lavičku v sadech. Obklopovaly je vzrostlé kaštany, které byly úplně holé, všechno jejich listí se válelo na zemi a létalo si volně po chodníku, dokud neskončilo v hustém trávníku, odkud ho do velké hromady zametli zaměstnanci města.

„Líp nebo hůř?" zeptal se jí Harry s úsměvem. „Tak, jako že bych ji možná ochutnala." „Ochutnej." Podal jí kelímek s kávou. Obemkla ho svými prsty a zatvářila se blaženě, jak ji káva příjemně hřála. Malinko si z kelímku usrkla a vzápětí zkřivila obličej. Harry se rozesmál a z jejího výrazu usoudil, že dnes rozhodně nebude ten den, kdy začne pít kafe.

„Hořký!" vyplázla jazyk a ještě pořád se nepřestala křenit. Harrymu to přišlo nesmírně vtipné vzhledem k tomu, že on sám kávu miloval a moc si bez ní nedokázal představit den.

„Myslím, že nikdy kafe pít nezačneš," řekl se smíchem a vzal si od ní kelímek zpátky. „Ale co ty víš! Dávám tomu tak rok, jednou to určitě přijde." Teď už se taky smála, kyselý obličej ji přešel. „To by pro mě byl fakt šok, když tě tak vidím." Zavrtěl hlavou pobaveně a zadíval se na její úsměv. Její rty měly světle růžovou barvu, skoro jako by na nich měla rtěnku, ale věděl, že si žádnou nenanášela. Tváře jí zčervenaly od zimy a studeného větru, který venku tu a tam zavál. Harry se musel sám pro sebe usmát její roztomilosti. Vlastně se kvůli ní usmíval pořád, tohle s ním dělala teprve po pár dnech.

Co to se mnou jenom je?

„Harry? Haló?" zamávala mu rukama před obličejem a jemu došlo, že ji teď chvíli vůbec nevnímal. „Cože? Promiň, nějak jsem se zamyslel." Řekl omluvně a už jí věnoval plnou pozornost. „Ptala jsem se, jestli nemáš hlad," usmála se na něj a čekala, co jí odpoví. „Mám. A víš, co bych si dal?" Napadlo ho, že už dlouho neměl asijskou kuchyni. Sabine místo odpovědi jen zavrtěla hlavou. „Není tu poblíž nějaká asijská restaurace?"

„No jo, je jich tu hned několik." Pokývala hlavou. „V Londýně mám jednu oblíbenou, dělají tam výborný gyóza knedlíčky, mám na ně strašnou chuť." Zbíhaly se mu sliny při pomyšlení na ty výborné krevetové knedlíčky, které chutnaly přímo božsky. „Jednou tě tam vezmu." Slíbil jí a doufal, že se to někdy povede. Mohl by ji s sebou vzít k němu domů a všechno jí v Londýně ukázat, tak jako ona jemu tady v Plzni.

„Nevím, jestli se to tady bude rovnat Londýnu, ale jednu dobrou restauraci znám."

A tak se vydali do nedaleké Noodles, kde ony zmíněné knedlíčky opravdu nabízeli. Harry si jich dal hned dvanáct, přičemž Sabine jich stačilo o polovinu méně. Trval na tom, že všechno zaplatí, a tak jí nezbylo nic jiného, než mu vděčně poděkovat.

I s knedlíčky v papírových boxech se vydali k nedaleké řece, kde se posadili na lavičku. Byl odtud hezký výhled na zbytek centra města, který byl mimořádně klidný. Harrymu se tu líbilo, hlavně ho nejvíc překvapoval fakt, že ho tu nikdo nepoznával. Během procházky minuli spoustu novostaveb bytů a on začal uvažovat, že si tu vážně jeden koupí. Bylo by to perfektní – vždycky by si sem zajel odpočinout několikrát za rok a hlavně – jezdil by sem za ní.

„Kdy mě hodláš vzít na to rande?" zeptala se ho s plnou pusou a hodila po něm tázavý pohled. „Co bys řekla na pátek? V sobotu odlítám, tak bychom se hezky rozloučili." Navrhnul a dal si do pusy poslední krevetový knedlíček, který ještě předtím namočil do omáčky. „A přiletíš ještě někdy?" zněla smutně, její oči na chvíli ztratily ty jiskřičky nadšení. „Jasně, že jo!" ujistil ji s přesvědčivým úsměvem. „Jen nevím kdy a na jak dlouho, ale jo, přiletím, to ti slibuju." Dodal vzápětí. „Máš hodně práce?" ptala se ho jako malá holčička, která ještě ani nemá ponětí o světě. „Spíš jen pořádně nevím, co dál psát... je to jako blok." Vysvětlil jí. „Jsem si jistá, že na něco přijdeš. Věřím ti." Mrkla na něj s šibalským úsměvem a on na chvilku opravdu uvěřil, že to všechno zvládne. Kdyby to bylo na něm, zůstal by tu třeba až do konce roku a nějaké album by zatím vůbec neřešil. Jenže to na něm nebylo a on musel v sobotu odletět ať chtěl, nebo ne.

„Nechci, abys odletěl a zapomněl na mě." Řekla téměř šeptem po chvilce ticha s pohledem upřeným na řeku. „Nemůžu na tebe zapomenout," zavrtěl hlavou a zamračil se. „jdeme spolu na rande, copak jsi zapomněla?" drknul do ní ramenem, až se trochu zakymácela. „Víš ty co?" upřela na něj ty nádherné oči, do kterých by se dokázal dívat snad celou věčnost. „Co?"

„Nikdy se ke mně žádnej kluk nechoval tak hezky, jako ty." Sladce se na něj usmála, až se mu z toho rozbušilo srdce. „Zasloužila by sis všechno na světě, Sabine." Ve vteřině, kdy to vyslovil, ho zároveň napadlo, že on rozhodně nebude ten, kdo jí to všechno bude moct dát. Dělí je od sebe několik tisíc kilometrů a v neposlední řadě taky jejich odlišné životy, jak už několikrát zmínila Sabine. Mrzelo ho to, ale nemohl to nijak změnit. A rozhodně se tím nechtěl zabývat zrovna teď, když jim spolu zbývalo už jen několik dní. Hodlal si je užít naplno.

Už se nadechovala, aby mu odpověděla, tváře jí opět zčervenaly, ale dokázala se na něj jen usmát.

„Můžeme předstírat, že to rande v pátek bude opravdový." Řekl s nadějí v hlase a natáhnul ruku k jejímu obličeji, aby jí odhrnul pramínek vlasů, se kterým si studený vítr neustále pohrával. Sice tu pro ni nemůže být, kdykoli ho bude potřebovat, ale tyhle dny, co tu s ní pobývá, stoprocentně může. Alespoň se o to pokusí.

„Já nevím, jestli jsem udělala dobře." Sklopila pohled na svoje boty. „Cože?" zeptal se nechápavě Harry. Netušil, co přesně měla na mysli. „Nevím, jestli je dobře, že jsem mu kývla na to rande." Upřesnila a zamračila se. „Proč by ne? Říkalas, že se ti líbí a že ho máš ráda, no ne?" Trochu mu nešlo do hlavy, proč by jinak měla takovou radost, když ji Honza na to rande pozval. „To mám, jo," přikývla a schovala si promrzlé ruce do kapes. „ale už teď vím, že to s ním nikdy nebude jako s tebou."

Když to slyšel, rozbušilo se mu srdce. Napůl radostí a napůl smutkem, protože si přál, aby byla šťastná i bez něj, když jí nemůže být nablízku. Zároveň ho ale nesmírně těšilo, že ho nechce s nikým srovnávat – v podstatě řekla, že má celé její srdce a on si to moc dobře uvědomoval.

„Nikdy se na něj nebudu dívat stejně, jako na tebe. Možná to zní šíleně, ale já ho nemůžu milovat – ne tak, jako tebe, Harry. A vím, že se doopravdy známe jenom pár dní a možná je to jen láska na první pohled, ale moje srdce bude vždycky patřit tobě." Vydechla tak rychle, jak jen dokázala, jako by se bála co bude potom, až to celé dořekne. Dívala se mu celou dobu do očí a on věděl, že to myslí naprosto vážně. Už otevíral ústa, aby něco řekl, ale předběhla ho.

„Nechci, abys mi na to něco odpovídal. Jen chci, abys to věděl, to mi stačí. Ještě si tě potřebuju užít a mrzelo by mě, kdybychom se rozloučili ve zlým. Prostě to ber, jako bych ti nic neřekla a jen tu buď se mnou, jo?" A zase ten úsměv, který ho přiměl se usmát taky. Zapomněl, že v sobotu odlétá a zapomněl, že se znají teprve pár dní a tohle všechno je naprosto šílené. Ale byl po dlouhé době opravdu šťastný, užíval si života a cítil se vedle ní tak moc dobře... že bylo naprosto jednoduché tohle všechno zapomenout.

Tohle bude ještě těžký a bolestivý.

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Dobré dopoledne!

Venku panuje krásný podzimní den (čtěte odporný vítr a tma jak v díře :D) a já sedím v práci a snažím se být produktivní (=dělám všechno okolo jen ne to, co mám :)). 

Snad se máte dobře!

All the love S.xx