Dear Harry

DVACET SEDM

JEJÍMA OČIMA

„Je vážně šikovná, že?"

Ode dveří se ozval mužský hlas. Sabine sebou polekaně trhla, zrovna dozpívala písničku, na kterou se soustředila snad nejvíc ve svém životě. Měla celou dobu zavřené oči, protože se na Harryho nedokázala podívat, tréma ji úplně pohltila. Ale byla na sebe pyšná, že to dokázala, že se odhodlala a dokázala pro něj zpívat i hrát. Byl to pro ni další pokrok na cestě za zkrocením svojí trémy.

Pohledem sklouzla k otevřeným dveřím, kde stál Honza. Jako vždy přišel až příliš brzy – neuměl chodit pozdě a ani přesně na čas, pokaždé přišel nejméně o čtvrt hodiny dříve. A dnes to byla dokonce půlhodina. Na tváři měl úsměv, díval se přímo na ni. Jeho vlasy vypadaly legračně, nejspíš je pocuchal vítr, a tak jeho obyčejně uspořádané černé kudrliny trčely na všechny světové strany.

„Ahoj, Honzo," opřela kytaru o stěnu a s úsměvem se rozešla k Honzovi. „Příšerně brzo jako vždycky." Zakroutila nad ním hlavou a objala ho. Moc hezky voněl, někdy měla chuť ho objímat celou věčnost.

„No jo, to jsem celej já. Vždycky a všude včas." Řekl pyšně a zazubil se na ni. Pak svůj pohled strhnul k Harrymu, který ještě pořád seděl na židli a pozoroval je.

„Jo, já vás představím. Honzo, tohle je Harry, můj, ehm... kamarád," trošku se zadrhla, nevěděla, jak má Harryho označit. „A Harry, tohle je Honza, náš basák." Kluci si podali ruce a pozdravili se. Harry byl o hlavu větší, než Honza, a tak trošku vypadali jako mladší bratr se starším.

Všichni tři si zanedlouho začali povídat. Honzova lámaná angličtina Sabine rozesmávala, bylo vtipné, jak občas neuměl složit ani základní větu. Ale Harry byl trpělivý a když ani jeden nevěděli, jak se co řekne, dokázali se domluvit posunky. Pět minut po domluveném čase se uráčili dorazit i Kamil s Matějem, a tak zkouška mohla konečně začít.

Kamil si sednul za bicí, Honza se chopil baskytary, Matěj zapojil svoji elektrickou kytaru a Sabine se postavila za mikrofon. Zatím si akustickou kytaru nebrala, jejich repertoár začínal samými pop-rockovými písničkami, a tak nebyla potřeba. Harry seděl bokem k nim, za což mu Sabine v duchu děkovala, protože by nejspíš nepřežila, kdyby seděl přímo před nimi a ona se na něj musela dívat.

První písničku, kterou hráli, odzpívala automaticky, snažila se nesoustředit na fakt, že je tu kromě kluků ještě profesionální hudebník, který se muzikou živí a který si určitě bude všímat každého detailu, každé chyby. Když na to nemyslela, šlo to celkem hladce. Zkouška probíhala jako každá jiná s tím rozdílem, že jim Harry mezi písničkami tleskal – nejspíš ze slušnosti – a chválil, jak jim to jde od ruky. Byl zlatý, Sabine věděla, že by jim nic neřekl, i kdyby byli ta nejhorší kapela na světě. Což tedy doufala, že nejsou.

Když hráli Kiwi, snažila se zpívat jak nejlíp to jen šlo. Tuhle písničku milovala, milovala, když ji hráli, takže se svým výkonem byla dost spokojená. Jediné, co se pokazilo, bylo kytarové sólo, které Matěj zkrátka nezvládl. Když se Sabine podívala na Harryho, jen se usmíval a podupával si do rytmu.

Celkem zahráli dvanáct písniček, některé za to stály a jiné stály za... no, zkrátka za moc ne. Bylo jí jasné, že musí ještě hodně tvrdě pracovat, aby mohli v budoucnu někde vystupovat, byť třeba jen na vesnických zábavách. Největší cíl byl pro ně její maturitní ples, který se měl konat až za dva roky, což se zdálo jako docela dlouhá doba, ale čas běžel jako splašený, a tak doopravdy měli plné ruce práce, aby mohli stanout na podiu a neztrapnit se před všemi přítomnými.

Zkouška skončila až v půl šesté odpoledne. Kluci prohodili ještě pár posledních slov s Harrym, než se ze zkušebny úplně vypařili. Naštěstí si Harry vymyslel, že pracuje jako žurnalista se zaměřením na jídlo z různých zemí, přičemž na mě nenápadně zamrkal, a kluci mu to sežrali i s navijákem. Nikdo z nich vůbec netušil, že před nimi stojí samotný Harry Styles. Což by jim stejně nejspíš bylo úplně fuk, ale bylo lepší, když nic nevěděli.