Dear Harry

JEDNA

Každý den byl stejný. Ráno zazvonil ten stejný budík, tyrkysově modrý kartáček vyčistil ty stejné perfektně vybělené zuby, na jeho potetované tělo dopadaly ty samé kapky vody, oblíkal si tu samou značku oblečení a vycházel z domu na tu stejnou ulici jako vždycky. Kolem něj se – jako vždycky – nahrnuli fotografové, oslepili ho svými blesky a otravovali ho do té doby, než se zavřel ve svém autě s tmavými skly. Jel po dálnici zhruba dvacet kilometrů, dojel do centra Londýna a vystoupil na rušnou ulici, kde ho zase čekal ten samý nával fotografů. Usmíval se, avšak jeho oči, schované za slunečními brýlemi, prozrazovaly, že jeho úsměv nebyl upřímný. Samozřejmě, donutil se k němu jako každé obyčejné pitomé ráno.

Vešel do budovy. Svezl se výtahem do nejvyššího patra, vstoupil do třetích dveří nalevo a zavřel je za sebou. Před ním se rozprostřelo známé nahrávací studio. Cítil se tu jako doma, možná ještě lépe, protože – jak on sám říkal – hudba mu rozuměla nejlépe. Posadil se za stoleček pod oknem, odkud měl výhled na skoro celý Londýn. Byl vskutku nádherný, rád se díval tam dolů na ty malinkaté lidi a usmíval se nad pomalu se otáčejícím londýnským kolem, kterého se nemálo naobdivoval.

Uchopil do dvou prstů obyčejnou, zcela neořezanou tužku, které zbývalo posledních pět centimetrů a zavrtěl s ní. Zrak přesunul na z poloviny popsaný papír ležící před ním a pomalu si pročítal všechny řádky. V hlavě mu hrála melodie, potom kytarové sólo, rytmus bubnů a dokonce i tamburína, občasně cinkající v každé sloce. Býval by se do svých myšlenek ponořil ještě hlouběji, kdyby se za ním neozval známý hlas.

„Jsi tu brzy." Byl to Adam. Vůbec ho neslyšel přicházet, což ho trošku naštvalo. Nestávalo se moc často, že by ignoroval úplně celý svět, ale když se to stalo, nechtěl být ničím a nikým rušený.

„Jako vždycky. Ani o minutu déle, ani více," pokrčil rameny, snažíc se ovládat svůj vztek na nově příchozího. „Nechtěl jsem tě vyrušit, ale něco ti přišlo." Adam zřejmě vycítil, že jeho přítomnost není žádaná. V rukou třímal docela nenápadnou, ale přesto objemnou bublinkovou obálku, která dnes ráno přistála ve schránce nahrávacího studia.

„Co? Další nabídky ostatních producentů nebo jiný bezvýznamný blbosti?" otráveně se na Adama otočil a prohlédnul si tu bezcennou pomačkanou obálku. „Ehm, ne. Tohle je jiné. Přišlo to dnes ráno," usmál se, jako by tušil, že obálka není tak obyčejná, jak se na první pohled zdá, a položil ji na židli, která stála blízko u dveří. „Hm, fajn." Kudrnatého to nijak zvlášť nezajímalo, otočil se zpátky ke svému stolu a snažil se znovu soustředit na popsaný list papíru.

„Neotevřeš to?" Adam se zamračil. Nechápal ho, on sám byl zvědavý, co vlastně je uvnitř, ale jelikož byl balíček adresován kudrnatému, nemohl ho otevřít.

„Ne, díky," protočil očima nad tou hloupou otázkou, přičemž se modlil, aby Adam opustil místnost. „Ale... měl bys to otevřít," naléhal Adam, stále přesvědčený o unikátnosti té hnědé obálky. „Otevřu si to, až budu chtít. Díky, Adame. Mohl bys už prosím odejít?" Kudrnatý se svou nevrlostí pokračoval. Trochu zvýšil hlas a ani se na Adama neotočil, nechtěl se dívat do jeho milého obličeje, který by ho akorát donutil, aby tu zatracenou obálku otevřel.

„Fajn," povzdechnul si rezignovaně Adam, „kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najít." Odešel z místnosti tak rychle, jak přišel s tím rozdílem, že naštvaně třísknul dveřmi. Kudrnatý nad tím jen nezaujatě zavrtěl hlavou a znovu se dal do čtení svých zápisků.

Snažil se přijít na to, co by se rýmovalo se slovem teorie, ale kromě pár vymyšlených slov na nic nepřišel. Vylepšil tedy alespoň předchozí sloku tak, aby dávala nějaký určitý smysl. Vždycky chtěl, aby jeho písně dávaly smysl a nutily k zamyšlení. Dával jim originalitu a nádech umění, nádech něčeho překrásného a tak originálního, jak by to nikdo jiný nedokázal. Zřejmě proto dosahoval takového úspěchu a oblíbenosti. Všemi milován, všemi obdivován, aniž by věděli, kým doopravdy je.

V hlavě mu pořád lítala Adamova dotěrná otázka neotevřeš to? , až se proti své vůli donutil otočit za sebe a přesunout svůj pohled na židli, kde pořád ležela ta tajemná obálka. Stále byl přesvědčen, že se v ní nenachází nic, co by vybočovalo z jeho běžné korespondence, kterou denně dostával a vyhazoval do koše.

Vstal ze židle, došel na konec místnosti a vzal si obálku do rukou. Opravdu na ní stálo jeho jméno, Harry Styles, krasopisně napsané, s adresou nahrávacího studia. Několikrát ji převrátil v rukou, zatřásl s ní, chvilku si ji přehazoval z jedné ruky do druhé, ale ničeho tím nedocílil.

Nakonec nad ní jen mávnul rukou a zamířil i s ní zpátky ke svému stolu. Shýbnul se, aby ji vyhodil do koše. Už ji skoro pustil, skoro ji vyhodil, ale jeho zvědavost ho přeci jen přemohla. Sednul si na židli a v záchvatu vzteku i zvídavosti ji otevřel.

K jeho překvapení nebyl její obsah nic z toho, co si představoval. Na klín mu vypadl bílý sešit s kroužkovou vazbou. Byly na něm černobílé malůvky památek Londýna a nápisy anglických měst, poházené všude možně. Zamračil se, jeho kudrlinky mu spadly do tváře a na chvilku mu zastínily pohled. Odhrnul si je, aby si mohl sešit znova pořádně prohlídnout. Ještě předtím, než ho otevřel, převracel ho ze strany na stranu tak dlouho, dokud si všechny ty náčrtky a nápisy nezapamatoval.

Se značným vzrušením a zvědavostí sešit konečně otevřel. Vykouknul na něj hezký, úhledný rukopis, zakrývající celou první stránku. Modrá propisovačka se vpíjela do bělostného papíru a vytvářela tak slova, která si dychtivě toužil přečíst. Pohledem se zabodnul do prvního slova a začal číst.

29. 2. 2016

Milý Harry, Nialle, Louisi a Liame,

Strašně moc mi chybíte.

All the love S.xx

Rozbušilo se mu srdce. Ještě jednou si slova pomalu přečetl a snažil se pochopit, co mají znamenat. Kdo to psal? Proč byla obálka adresována jemu, jestliže její obsah byl určen i jeho třem kamarádům?

Hlavou mu lítaly nejrůznější zmatené myšlenky, snažil se dát dohromady důvody a odpovědi, ale mozek ho vůbec neposlouchal. Byl zvědavý, tak strašně moc zvědavý jako snad ještě nikdy v životě. Potřeboval přijít na autora oněch slov, potřeboval v tomhle sešitě listovat a číst dál.

Zahleděl se na podpis, úplně stejný, jako používal on, avšak s jedním rozdílem. Místo písmenka H se na něj usmívalo S, pěkně zatočené, s jednou kličkou nahoře.

Má tedy první stopu; jméno vlastníka rukopisu začíná na S.

>>>>>>>>>>>>>

Ahoj!

Jsem tu opět s novým příběhem, který - jak moc moc moc doufám - se vám bude líbit a budete ho číst rádi. Snad si v něm najdete něco svého nebo se vám alespoň budou líbit hlavní myšlenky, chci říct, že mi dalo hodně práce tenhle příběh vytvořit, takže doufám, že za něco bude stát :D

Vyjádřete, prosím, svůj názor v komentářích. Moc mi to pomůže :) 

All the love S.xx