Dear Harry

TŘICET SEDM

JEHO OČIMA

Držel ji ve své náruči a přemítal, co vlastně bude dál. Hladil ji po zádech sem a tam a ona se k němu beze slov spokojeně tiskla. Leželi spolu takhle dobrou půlhodinu, než Harry konečně promluvil.

„Co máš napsané tamhle?" ukázal na kousek zdi u dveří pokoje, kde byly vylepené lístečky, na kterých bylo něco česky napsáno jejím písmem. „To jsou moje sny." Prozradila mu a pokrčila rameny, jako by to nebylo nic zvláštního. „A prozradíš mi, jaké to jsou?" chtěl hned vědět. „Jsou to jenom blbosti," zavrtěla hlavou s úsměvem. „Jsou to tvoje sny. Nejsou to blbosti." Namítnul Harry se zamračením. Rozhodně si nemyslel, že by to, o čem snila, měly být jen prkotiny načmárané na papíře. Naopak se mu moc líbilo, když se rozhodla si je vylepit na zeď.

„No dobře," usmála se na něj a zvedla se do sedu, aby si mohla obléct tričko. „Je tam třeba, že bych chtěla napsat knížku, mít vlastní koncert s kapelou, jít se svojí mámou na Coldplay... a tak dále a tak dále." Řekla mu nakonec s potutelným úsměvem. „To ale nejsou nesplnitelný sny. Čekal jsem, že tam bude třeba vyřešit světový hladomor nebo učinit všechny lidi šťastnýma." Úsměv jí oplatil a taky si sednul, takže si mohli koukat zase z očí do očí.

„Vlastně tam mám ještě nechat se opíchat Harrym Stylesem, ale to už si můžu odškrtnout." Poškádlila ho se škodolibým úsměvem a začala se smát. „To byl tvůj sen, přijít se mnou o věneček, hm?" Určitým způsobem ho to dost potěšilo, na tváři se mu objevil samolibý úsměv. „Hele, hele, bacha na to, aby ti moc nenarostlo ego." Řekla s přetrvávajícím úsměvem a se zdviženým ukazováčkem. „No, aspoň nějaký sen se ti splnil." Poslal jí vzdušnou pusu. „A náhodou ten nejhezčí." Mrkla na něj, přičemž jí mírně zrůžověly tváře. „Nepomyslel bych si, že to skončí zrovna takhle, když jsem si četl tvůj deník."

Jo, kdo by to byl řekl, že se spolu vyspíme po týdnu.

„Harry, já ani nedoufala, že by se k tobě mohl někdy dostat. A teď tu jsme." Řekla s užaslým výrazem, jako by tomu stále nemohla uvěřit. A nebyla sama, Harry si pořád připadal jako ve snu. 

Pozoroval tu dívku, o které si ještě před necelými dvěma týdny neuměl ani představit, jak vlastně vypadá. A teď tu byli, přesně jak mu řekla, seděli vedle sebe v jejím dětském pokoji a dívali se navzájem do očí toho druhého. Najednou ho přepadla myšlenka, že tohle neměl dělat. Neměl ji políbit, neměl pokračovat dál... tohle se nemělo stát.

Zřejmě se začal mračit, z přemýšlení ho probudil její hlas.

„Všechno v pořádku?" položila mu svou dlaň na tu jeho. „Jo, jo. Jen... to nic." Zavrtěl hlavou a usmál se na ni. Nechtěl kazit poslední chvilky. Ale ona to přece ví, ví, že tu pro ni nemůže být tak, jak by si zasloužila a jak by potřebovala.

„Půjdeš zítra na to rande?" zeptal se místo toho, aby se začal ujišťovat, že pochopila to, co mezi nimi je a zároveň vlastně vůbec není. „Nejspíš ne." Zavrtěla hlavou a hodila po něm dost nechápavý pohled.

Nechápe to. Ale nemůžeš jí to říct. Nemůžeš jí ublížit.

Jo. A zároveň ji v tom ani nemůžeš nechat, Harry.

„Proč ne?" „Nemůžu s ním jít na rande. Nechci mu dávat falešný naděje." Harry už se nadechoval, aby jí něco odpověděl, ale předběhla ho. „Já vím, jak to mezi námi dvěma je," pohlédla mu do očí a jemu spadl obrovský balvan ze srdce. „ale už jsem ti přece říkala, že ho nemůžu milovat tak, jako tebe. Rozhodně ne teď." Zavrtěla hlavou a hodila po něm smutný úsměv.