jeho jiskra patří mě(TRANSFORMERS)

17.kapitola

'už jen malá chvíle a budu mu to moci říct'

Už 9:56 vstala jsem z postele a šla za optimem mu říct o tom že odcházím.

Slušně jsem zaklepala na dveře od jeho pokoje.

"Dále?"

Pootevřela jsem dveře a strčila dovnitř hlavu.

"Ahoj ještě jednou se ti omlouvám za ten parůžek"

"To je v pořádku jen si prostě náladová"

"Jdu za ním takže se ti ozvu"

Jen kývl hlavou a já spěchala k Ratchetovi aby mi otevřel pozemní most.

"Proč potřebuješ pozemní most?"

"Jdu na obhlídku.. klidně se zeptej optima ten ti to potvrdí"

"Optime!"

Po chvíli přišel do hlavní místnosti.

"Je pravda že tady Storm jde na obhlídku?!"

"Ano sám sem jí tam poslal"

"Dobrá už můžeš jít"

Ratchet zadal do počítače souřadnice a já prošla. Byla jsem šťastná po dlouhé době ho zas uvidím.

Byla jsem na daných souřadnicích. Místo určení bylo v lese.

Slyšela jsem zvuky vesmírného mostu.
Vyšel z něho Rex.

"Rád vidím že si v pořádku"

Pousmál se na mě.

"Též jsem ráda že jsi živ a zdráv"

"No co jsi mi chtěla říci?"

"Výš... Pro mě je to trochu blbé....ale"

Koukala jsem do země a držela jsem si ruku na boční straně krku a on si mezitím dál ruce krýžem na hruď.

"Ale?co?"

"Bude z tebe otec!"

V tu chvíli jsem se na něho dívala a ruce jsem měla podél těla. On si dal nevědomky též ruce podél těla a zítral na mě.

"Já budu.."

"Táta"

V jeho optikách jsem zahlédla radost a štěstí ale také obavu . Přišla jsem k němu blíž a on mezitím hleděl na místo kde jsem ještě před chvílí stála. Vzala jsem ho za serva a dívala jsem se mu do optik on sklonil hlavu aby se mi mohl dívat do optik.

"Bude z tebe dobrý táta věř mi"

V tu chvíli jsem viděla něco co ještě u nikoho.

' on pláče jen kvůli tomu že jsem těhotná?'

V tu chvíli udělal něco co jsem nečekala. Přitáhl si mě do náruče a pak mě políbil.

Najednou se usmíval a já taky. Cítila jsem pocit bezpečí a domova. Ale tahle chvíle musela jednou z končit. Optimus mi přece jen dal 20 minut na to abych mu tohle řekla.

Odtáhla jsem se a řekla jsem mu.

"Promiň už budu muset jít.. neboj se o mě budu v pořádku na základě".

On na to kývl a já zavolala přes vysýlacku Ratchetovi o pozemních most.
Já jím prošla ale než jsem prošla cítila jsem jako kdyby na mě celou dobu koukal a hlídal mě.

Po příchodu na základnu sem dostala nežádoucí návštěvu v mém pokoji.

Tři famme kterým beze mě hrabe. Stáli tam a čekali co řeknu.

"Ahoj Sofi, Ahoj El a ahoj Niko"

Pozdravila jsem je.

"Ahoj Storm"

Odpověděli jedno hlasně.

Tak pro dnešek by to stačilo doufám že se vám tato kapitola líbila musela jsem se k psaní do kopat. Snad se dočkáte dalších Kapitol co nejdříve.
U další pokračování kapitoly AHOOOOJ....P.S. děkuju všem co to čtou a příběh se jim líbí