MAGIC IN THE AIR

CHAPTER 29

Uběhli další týden od čtyřfinále,což znamenalo,že je zítra finále a já musela být v té nejlepší formě, a proto jsem se rozhodla,že si dnes udělám menší workout. Dala jsem si sluchátka do uší a začala se rozcvičovat a nemyslela jsem na nic jiného než na zítřejší finále a úplně jsem vypustila i to,že má zítra Španělsko důležitý zápas.

Už nějakou dobu jsem ve svém pokoji cvičila,že jsem si ani neuvědomila,že už byl čas obědu,ale mně to v tenhle moment bylo jedno,jen jsem potřebovala mít na zítřejší finále formu a tohle je jedinej způsob jak ji získat. Taky jsem byla tak ponořená do svého cvičení,že jsem si ani nevšimla,že nekdo vešel do mého pokoje a uvědomila jsem si to,až mi ten daný člověk sáhl na rameno. V ten moment jsem se z reflexů hned otočila a dala mu pravým hákem do obličeje,až poté jsem si uvědomila,že to byl Gavi,tak jsem si hned vytáhla sluchátka z uší a šla za ním.

"O můj bože. Já-promin,nevěděla jsem,že jsi to byl ty. Omlouvám se..." Když jsem mu chtěla pomoci vstát,on mojí pomocnou ruku odmítl a s naštvaným pohledem na tváři se na mě podíval,díky čmuž jsem byla ještě více zmatenější.

" Nechceš mi vysvětlit co tady už asi pět hodin děláš?" Zeptal se mě,ale já mu nebyla schopna odpovědět tak on s radostí pokračoval dál. " Sakra Maddie,však víš,že když budeš cvičit,nic dobrého ti to nedá....." V ten moment se Pablo zastavil a můj výraz v obličeji přecetl hned v ten moment kdy jsem se mu podívala do očí. "Pokud jsi to všechno nenaplánovala." S těmito slovy jsem sklopila pohled a nachvíli nastalo ticho,ale Pablo byl tak naštvaný,že ho prerušil a znovu začal mluvit.

" Maddison jestli budeš znovu závodit,ublíží ti to. To nemůžeš udělat. To ti snad za to nestojí."

" Ale stojí. Víš čekala jsem všechny,jen ne tebe,kdo by mi moje rozhodnutí vyčítal."

" Ničíš si zdraví,copak to nevidíš." Pablo to nevydžel a zakřičel na mě,což mě trochu překvapilo,ale nenechala jsem se držet zpátky.

" Já to vidím Pablo,ale ten titul mi za to stojí. Copak ty bys nebojoval za svůj tým,kdybys byl zraněný,ale věděl bys,že osud tvého týmu záleží jen na tobě? Protože já to udělám a udělala bych to znovu." Když jsem viděla ten jeho výraz v obličeji,věděla jsem,že jsem vyhrála a Pablo se jen posadil na mou postel,já následovala jeho kroky a starostlivě jsem se na něho podívala.

" Já jen....nechci ,aby se ti něco stalo.Nechci tě tratit jaako jsem tě ztratil, když jsme byli malí. Už ne." Viděla jsem jak ho bolela jenom ta vzpomínka na naše dětství,tak jsem mu dala jednu ruku na záda ,což ho donutilo se na mě podívat.

" Já vím,ale už nejsme malé děti Pablo. Vím jak velké riziko podstupuju a jsem na to připravená. Tohle je můj osud,stejně jako ten tvůj je hrát fotbal." Pablo se na mě jenom smutně usmál,což jsem mu opětovala a já viděla jak se zvedá a jde ke dveřím,ale fakt byl to,že jsem ho nemohla nechat odejít jen tak.

"Prosím neříkej to Pedrimu. Víš co by to s ním udělalo a myslím,že to ani jeden z nás nechce." Pablo jenom kývl v souhlas a opustil můj pokoj a mně nezbývalo nic jiného než doufat,že moje malé tajemství nikomu neřekne.

Pablo's POV

Procházel jsem se chodbou,přemýšlel jestli to Pedrimu říct nebo ne. Je to těžké rozhodnutí,mám je rád oba,ale Pedri si zaslouží to vědět. Měl by to vědět,tak jsem šel,zaklepal na jeho dveře a čekal až mi otevře. A taky se tak stalo. Pedri otevřel dveře s úsměvěm na tváři a mým tělem najednou proběhl pocit viny. Pedri si všiml,jak se tvářím,tak mě pustil dál a jeho úsměv z jeho tváře najednou zmizel a nasadil starostlivý pohled.