The New Avengers IV: Proti celému světu

12. Část

,,Tohle je fakt neuvěřitelný!" ozval se z kuchyně Scottův rozčilený hlas.

Hope se tím už dávno příliš nezaobírala. I potom, co je Luis ujistil, že Cassie je v pořádku, její manžel s každým dnem jenom více přicházel o rozum.

Zatímco z vedlejší místnosti stále nepřestávalo vycházet naštvané vrčení střídající se s občasnými vzlyky, ona se pokoušela většinu pozornosti věnovat své malé dcerce, hrající si na zemi s dřevěnými kostkami.

Zrovna Anabell pomáhala dostavovat věž velkého hradu, když zaslechla jakési zvláštní dopadnutí čehosi opravdu velkého. Hned na to se začalo ozývat smutné kňučení a další vzlykání.

Hope svou holčičku lehce pohladila po vlasech, načež přešla do kuchyně, kde na podlaze ležel schoulený Scott s tváří ztrápeně vloženou do dlaní.

,,Kde jsem udělal chybu, Hope?" hlesl zklíčeně. Vypadal tak ztrápeně a zničeně, až ho skoro nepoznávala. Kam se jen poděly ty jeho přihloupé poznámky a věčně lehkomyslný přístup k jakýmkoliv těžkostem?

,,Vzpomínáš na den naší svatby?"

,,Jasně že si na něj pamatuju. Ten den se podělalo skoro všechno, co mohlo."

Hope k němu s úsměvem přiklekla, načež se lehne dotkla jedné jeho přikrčené nohy. Jeho tvář byla stále zakrytá dlaněmi.

,,Přesně tak. Ale taky to byl den, kdy jsme zjistili, že ať se nám stane cokoliv a ať budeme kdekoliv, nikdy nebudeme sami. Vždycky tady pro tebe někdo bude, Scotte."

,,Náš tým nás nenávidí, lidi nás nenávidí." Rukou poukázal k nedaleké hromádce výhrůžných dopisů, které jim od návratu Avengers jen více a více přibývaly. ,,Četlas některej z těch dopisů? Na světě není už nikdo, kdo by nám kdy chtěl pomoct... Nikdo mi už neporadí, jak bych se mohl znovu vidět s Cassie."

Hope se přesunula na volné místo vedle něj a pomalu ho objala. Jeho ramena se ještě trochu třásla, jak se ze všech sil snažil zápasit se svými vnitřními démony, které mu posledních několik dnů bránili si dopřát jedinou chvíli klidu.

Prsty mu zajela do jeho prošedivělých hustých vlasů. ,,Cassie jenom potřebuje čas, nic víc."

Když konečně stáhl ruce k zemi, všiml si, že venku opět začal padat sníh. Okna byla pokrytá drobnou námrazou a jasné světlo vrhalo na podlahu tajemné stíny větví stromů.

,,Musím jít." Scott spěšně přešel ke dveřím, popadl svou bundu a užuž se chystal chytit kliku. Hope ho málem ani nestihla dohnat.

,,Počkej. Kam chceš teď jako jít?"

,,Ven. Do včera budu zase zpátky."

Jen co ale vyšel na cestu vedoucí k rušné ulici, nebyl schopný udělat jediný další krok. Ve skutečnosti totiž vůbec nevěděl, kam jít. Nenapadal ho žádný člověk, který by mu teď mohl pomoct.

,,Sakra!" Nabubřele rozkopl hromadu sněhu napadaného pod keřem vedle cesty, což mu způsobilo v noze silnou křeč.

Na chodníku před jeho zahradou se zastavil muž se ženou, kteří se na něj podívali jako kdyby měl místo hlavy plechový kbelík.

Vzápětí za sebou zaslechl křupavé zvuky propadajícího se sněhu pod tíhou těžkých kroků.

,,No tak Scotte, svět přece ještě neskončil."

,,Hanku, nechci se tě nijak dotknout, ale teď bych chtěl být radši sám."

,,Co kdybych ti řekl, že tady jsem, protože ti chci pomoct?"