Marvin

38

Každý krok všech čtyř bot byl doprovázen plesknutím gumy o studenou kamennou mozaiku, která zdobila celou vstupní část budovy.  Jako by chlapci dávali najevo, že jsou tady.
Po krátkém zkoušení každých dveří od sálu zjistili, že všechny ostatní, kromě těch, za kterými tančí Vincent, jsou zamčené, jelikož tu není paní profesorka ani nikdo pověřený. Marvinovi se udělal knedlík v krku, podle Jeremyho ale neoprávněně.
"Nemusíš se ho bát," zašeptal téměř neslyšně, "jsem tu s tebou." Marvin přikývl a společně otevřeli velké kovové dveře do sálu. Vincent se na ně ani neotočil, nenechal se v tanci rušit. Nechtěl zmařit ani minutu času před školním kolem, jelikož chtěl pro jednou začínat z prvního místa - do té doby obsazoval první příčku pokaždé Marvin. Jenže dříve na tom nezáleželo, byla to jen dětská show pro sourozence a hlavně rodiče, aby pak mohli vyčítat zmiňovaným sourozencům, proč vlastně také nejsou tak úspěšní. Vincent ze srdce nesnášel obdiv usoplených matek, které sotva udrželi pod nátlakem emocí telefon v ruce, takže pak byly jejich záznamy, které svým ratolestem ukazovaly, velmi nekvalitní, a nebylo na nich vlastně vůbec nic vidět. Potřeboval uznání od větší osobnosti, než jsou jeho rodiče.

Vincent tančil v rohu místnosti a sledoval oba chlapce přes nástěnné zrcadlo. Pravděpodobně ani neměl náladu na dohady, jelikož byl celý spocený a vypadal unaveně - jako by protancoval celý den. Čemuž by Marvin i věřil. Znal ho.
Už od prvního ročníku Vincentovi záviděl jeho odhodlanost a vynaložené úsilí, ale nikdy přeci nemohl za to, že byl lepší. On si to nevybral a ani to nepovažoval za něco důležitého. Vždy je v něčem někdo lepší, ale není přeci správné, aby si pak lidé tu dominanci hledali v něčem jiném. Například v násilí, manipulaci či zradě, jako to dělal právě Vincent. Marvin si ale nikdy nemyslel, že je to špatný člověk. Jeho prioritou bohužel byla zrovna taneční kariéra a on se mu přimotal do cesty.
Měl bych to snad, pro svůj i jeho klid, vzdát?

Hlavu vzhůru, slyšel slova Jeremyho, které možná ani nikdy neřekl, ale zrovna v tu chvíli je slyšet potřeboval. A věděl, že kdyby tohle všechno Jeremymu řekl, přesně tohle by mu odpověděl.

A tak tančili všichni společně, v tichosti. Místnost naplňoval podezřelý klid. Každý se soustředil na to své a v pozadí tiše hrála hudba z univerzálního playlistu.