Marvin

12.

Nechtěl se s ním bavit, ale nemohl ho tam nechat bezcitně mrznout.

Ačkoliv se Marvin nechtěl bavit s nikým, zajímalo ho, kdo kreslí jeho podobizny. Neměl žádný nápad a neměl ani odvahu si říct o pomoc.

Proto si musí pomoct sám.

Druhý den byl stejný jako všechny ostatní, avšak s jedním nepatrným rozdílem - Marvin byl natěšený. Koloval v něm adrenalin a v břiše ho nepříjemně šimralo. Dnes zjistí, kdo je ten tajemný malíř.

Jeho plán byl prostý, počká v šatně. Má právo vědět pravdu.

V sedm hodin vešel do budovy a zamířil do šatny. Opláchl si obličej, natočil si vodu z kohoutku a posadil se na lavičku. Dnes trénovat nebude.

Měl ze svého počínání trochu strach. Neměl tušení, do čeho vlastně jde. A ani nevěděl, jak na tu osobu reagovat.

Bylo ticho. Marvin slyšel svůj dech a hodiny na zdi, které tikaly v pravidelných intervalech, až mu to bylo nepříjemné.

A pak se najednou otevřely dveře. Marvinovi naběhla husí kůže. Tohle nebylo normální otevření dveří, tohle bylo tiché, pomalé a rozvážné. Marvin hlasitě polkl a vstal. Než stačil jakkoliv přemýšlet, do místnosti vkročil chlapec.

Ten chlapec, kterého předcházející den našel v horečkách spícího na lavičce.

V okamžiku, kdy uviděl Marvina, strnul.

"Já... Já... Jdu hned pryč, jen jsem... Potřebuju pomoct," vyhrkl najednou.

"Pomoct s čím?" Marvin vyčítavě zvedl jedno obočí a rukou se opřel o skříňku.

"Kde se můžu zapsat?"