Marvin

2.

Hudba utichla a v místnosti byl slyšet jen hlasitý výdech profesorky.
"Marvine, snaž se víc."
"Dělám, co můžu," ohradil se chlapec. Byl zvyklý na její výrazy, ale v tomhle bylo něco jiného. Jako by mu poprvé, ač jen malinko, nevěřila.
Nato se chodbami rozezněl jemný zvonek.
Když byl Marvin na odchodu, profesorka Reesová ho probodla pohledem.
"Dělej víc."

Byla to dobrá žena. Věděl, že má pravdu. On nikdy nebude jako ona. Stala se v jednadvaceti letech mistryní světa v moderním baletu a po celý svůj život vyhrávala ceny ze všech koutů světa. Jemu je sedmnáct a zůstává ve stínech své školy. Paní Reesová nechtěla, aby vyšel na světlo dřív, než si sám sebou nebude úplně jistý. A to Marvin nebyl.

Ručníkem si otíral pot z čela a sledoval, jak profesorka odchází z místnosti neklidnou chůzí, jako by pořád někam spěchala. Podíval se na hodiny, které visely u stropu nad zrcadly. Měl by také vyrazit.

Chlapec prošel kolem ateliérů a ocitl se u učebny literatury.
Konečně, pousmál se. Čekala ho klidná hodina bez stresu. Z hodin baletu totiž odcházel se špatnou náladou. Nebyl dost dobrý. Pokud chce obstát v mezinárodní soutěži, musí ze sebe dostat víc. Asi mi nebylo dáno, abych byl jako matka, říkával si poslední dobou až moc často. Nepříjemné myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy brunet otevřel dveře místnosti. Za tři minuty začínala výuka. V tichosti se usadil do své lavice v poslední řadě a hleděl z okna, následně z kapsy vytáhl mobil a napsal zprávu matce. Měli dnes jít do galerie dříve, ale musela ještě něco zařídit, a tak Marvin stihne i poslední hodinu.

Marvin: V 16:30 před areálem.

Lavice byly ve všech místnostech stejné; nalakované akáciové dřevo, které neneslo žádné známky používání, ačkoliv za ně studenti usedali denně. Umělci prostě neměli ve zvyku bezdůvodně ničit věci.

Do místnosti vstoupila rázná profesorka literatury a všichni se postavili. Marvin nasadil kamenný výraz a nechal si ho po celou dobu vyučování.
Byl to chlapec, který svým chováním nikdy neměl v úmyslu způsobit nic špatného. Byl tichý, chtěl si držet zdravý rozum a nenechal se nikým ovlivňovat. Sice neměl přátele, ale to mu vyhovovalo. Mohl se plně soustředit na učivo a balet. Také většinu dne rozjímal, co je na něm vlastně špatně, a snažil se to obhájit konstruktivní kritikou. Jeho cílem bylo zaměřit se na to, jak se opět zlepšit. Na pokoji bydlel také sám, protože chtěl své soukromí.

A byl takhle šťastný. Nebo ne?