Marvin

4.

Máma: Nemusíš tolik dřít. Měl by sis odpočinout, dnes nikam jezdit nemusíme, pokud nechceš.

Marvin neměl chuť odpovědět a neměl chuť dokonce ani na oběd, který byl za půl hodiny. Prostě se cítil nesvůj.

Dobrých deset minut ležel na posteli a zíral do stropu, neschopný přemýšlet.
Ten život je jeden velký stereotyp, povzdechl si.

Oknem mu náhle do pokoje vletěl malý motýl, který okamžitě upoutal Marvinovu pozornost. Miloval motýly, když na základní škole maloval brouky, ostatní děti se mu posmívaly. Ale on je měl prostě rád. Žádný hmyz není zlý, žádný brouk.
Jen lidé jsou zlí, zamračil se a pomalu vstal z postele.
"Pojď sem," zašeptal a tiše k němu natáhl ruku. Modrásek se vznesl a opravdu za pár vteřin seděl na jeho ukazováčku.
Sluneční paprsky jim na tuhle podívanou zářily. Byla jen pro ně dva, ale přesně to on chtěl. Nepotřeboval obdiv. Byl spokojený, uchvácený krásou motýla, který klidně srovnal svá křídla do linie.
Marvin se vydržel nehýbat dlouho. Nevěděl, jak přesně, nezajímal ho čas.

Pak mu ale zavibroval mobil a to ho vrátilo do reality.
Natáhl se do okna a rukou zatřepal, aby motýl letěl svou cestou. Ještě chvíli se za ním díval a pak zkontroloval mobil.
Jasně, zase vybitá baterka.
Ze stolu popadl nabíječku a zapojil ji. "Měl by sis na to dávat větší pozor," pokáral se. To dělal často.

Ještě včas vyšel ze svého pokoje, i když se mu vůbec nechtělo chodit na oběd. Až moc hluku a málo času na přemýšlení.
Jeho vlasy byly perfektně upravené, protože takový on byl. Snažil se mít na jeho možnosti vše perfektní, proto ho tak mrzelo, že on a balet prostě nejsou spřízněné duše.

Možná ano, ale něco mi chybí, pomyslel si.

Prostě nejsem celý.