Marvin

15.

Jeremy na sobě ucítil pohled. Než se stačil rozhlédnout, paní Reesová reagovala.

"Marvine, mohl bys sem na chvíli?"

Byl to on.

"Děje se něco?" usmál se na ni. Jeremyho jeho úsměv hřál u srdce.

"Tohle je Jeremy Carter, včera se zapsal."

"Já vím," řekl a jeho pohled byl opět neutrální, když na Jeremyho pohlédl.

"Je s tebou někdo v sále během večerních hodin?" zeptala se ho a strčila si pramínek blond vlasů za ucho.

"Není," špitl.

Jeremymu se udělalo zle. Ať už chtěl cokoli, tohle bylo to poslední.

"Jeremy, pokud byste chtěl, druhá půlka sálu bude volná. Víc vám nabídnout nemůžu."

Marvin si hlasitě odkašlal.

Jeremyho polil pot.

"Marvine, byl by to problém?"

"Je mi to jedno. Já s tím problém nemám."

Jeremy ze sebe nakonec dostal, že nabídku přijímá, a co nejrychleji odešel do svého pokoje. Nemá na snídani vůbec chuť.

"Victore?" pohlédl na svého spolubydlícího, který už byl dávno po snídani. Seděl na posteli a notebook měl na klíně.

"Jo? Jenom dopíšu větu," zamračil se a párkrát ťuknul do klávesnice.

"Fajn, spusť."

Jeremy se zhluboka nadechl a ruce se mu třásly.

"Prostě... se mi naskytla taková příležitost a já nevím, jestli to chci."

Victor nadzvedl jedno obočí. Následně odložil notebook a vstal.

"Sakra, Jeremy, co se to s tebou děje?"

Přitáhl si ho do objetí a chvíli s ním houpal ze strany na stranu.

"Řekni mi to, Cartere."

Jeremy se odtáhl a posadil se na svou postel.

"Přihlásil jsem se na soutěž v baletu. A mám strach, že..."

"Že co? Notak, přestaň to natahovat, jsem tvůj nejlepší kámoš, mám právo..."

"... že jsem se zamiloval."