Marvin

6.

Marvin se zhluboka nadechl a pak otevřel dveře od sálu.
Čekala na něj tahle temná místnost s volnými záclonami a dřevěnými lavičkami. Čekala, až se stane prostorem pro Marvinovy pohyby. Jeho taneční studio bez kamer, divadlo bez diváků.

Tentokrát si pustil hudbu, kterou mu zadala paní Reesová, a začal.

Snažil se perfektně dotahovat pohyby, ladně přeskakovat a mít správné držení těla. Jeho bílý taneční overal rýsoval svaly po celém těle.

Po deseti minutách si musel dát pauzu. Píchalo ho v boku, protože nedokázal najít vnitřní klid. Neuměl si najít ten správný rytmus.
Sedl si na lavičku, obličej dal do dlaní a zavřel oči.
Jsi padavka, zamračil se.
Jak chceš s tímhle něco dokázat?

Hodiny ukazovaly pět minut po osmé hodině, když Marvin končil svůj trénink. Přišlo mu, že tahle hodina trénování mu nic nepřinesla. Prostě byl slabý, věděl to.

Vrátil se na pokoj a zavřel za sebou dveře. Pak na dva západy zamknul, dělal to pro svoje bezpečí.
Sedl si na postel, předklonil se k tašce a začal vybalovat zpocené oblečení včetně starých piškot. Musel vše na další dny proprat, i když měl několik náhradních. Tohle prostě byly jeho milované kusy.

Najednou mu z postranní kapsy vypadl dvakrát přeložený papír.

Marvin pozvedl obočí a sehnul se, aby na papír dosáhl.

Byla na něm podobizna jeho samotného.

Marvin nevěřil tomu, co vidí. Byl to on. Ten obrázek byl nádherně propracovaný. A pak si všiml malých písmen v pravém horním rohu.

Tančíš nádherně.