Marvin

26.

,,Už jen čtyři dny," opakoval si Marvin sám pro sebe. Stále si příliš nevěřil, ale rozhodně více, než předtím. Nerad si to připouštěl, ale to objetí mu pomohlo shodit většinu tíhy, kterou tak dlouho nesl v srdci.

Při cestě na oběd měl myšlenky na dnešní večerní trénink a byl celkem spokojený i sám se sebou.

Když zpoza rohu vyšel Kajetán, myšlenky okamžitě směřovaly někam jinam. Chtěl odejít pryč, už nikdy ho znovu nespatřit. Nejraději by se teď propadl do země.

Kajetán se před ním zastavil. Měl slzy v očích a vypadal ztrápeně.

,,Marvine..."

,,Nemluv se mnou," odsekl a chtěl projít, když ho náhle Kajetán pevně chytil za předloktí.

,,Chci se ti za všechno omluvit, já ti musím něco říct. Prosím, vyslechni mě. Chci jen odpuštění," naléhal.

,,To, cos udělal, se nedá odpustit," zašeptal Marvin, vyprostil se z jeho sevření a svižným krokem přešel do jídelny.

Opět se mu ulevilo. Nechtěl mít s Kajetánem už vůbec nic společného. Nikdy mu na Marvinovi nezáleželo, tak proč si teď myslí, že když bude hrát na city, něco se změní?

Spěšně se najedl a co nejrychleji zapadl na pokoj. Snažil se při cestě dívat na všechny strany, aby náhodou Kajetána nepotkal.
Na pokoji vytáhl svůj starý deníček, na kterém byla ještě zaschlá jeho vlastní krev, a připomenul si tak okamžiky, které ten osudný den nastaly. Četl, jeho prsty se dotýkaly papíru, postupně se začínaly třást a nechtěly dál. Ale on chtěl. Aby to mohl sám se sebou uzavřít.

Aby už to byla jen minulost.

5. prosince

...Proč už se se mnou nikdo nebaví? Všichni se na mě dívají jako na někoho, kdo spáchal nějaký zločin. Je to kvůli tomu, že jsem se přiznal Kajetánovi? Tomu věřím. On by to neudělal...

6. prosince

...On mě zradil. Já jsem mu věřil, vždycky. Odteď už nikomu nic neřeknu. Všichni to ví. I Vincent Taylor.

Všichni ví, že nejlepší tanečník baletu z oboru je gay.

Bylo to poprvé, co svůj deník četl a neplakal. Poprvé, co se mu nevracela bolest z toho, jak ho tehdejší Vincentova parta v lese u potůčku zbila. Jak ho Vincent tahal za vlasy, jak se mu vysmíval a využíval toho, že teď bude vynikat on. Marvina už nikdo nebude obdivovat. Ani vlastní matka.

Marvin se usmál. Jeho matka tu totiž stále byla a byla jediným člověkem, který mu věřil.

A tak jí před tréninkem zavolal, aby si připomněl, že není sám.