Marvin

46.

Bylo to tu.

Jeremy vstoupil na pódium a první, co zaznamenal, byly ledově modré oči Vincenta Taylora. Z jeho obličeje to skoro vypadalo, že se mu vysmívá, a on by tomu i věřil. Bránil přeci člověka, kterého Vincent ze srdce nenáviděl. Takovým lidem nemůže fandit.
Najednou všechna světla zářila přímo na Jeremyho. Letmo pohlédl mezi diváky, zda tam nenajde Marvina, ale bohužel ho nespatřil. Rychle se tedy srovnal do startovní pozice a čekal na hudbu. Hluboce se nadechl, zavřel oči a přehrál si v hlavě Marvinovo video. Sestavu z hlavy samozřejmě uměl, ale chtěl mít Marvinovu techniku. A nejen techniku - chtěl by ho znovu držet v objetí, chtěl by se dotýkat jeho vlasů a hladit ho po tvářích.

S těmito myšlenkami odtancoval celou sestavu. A ani se nejspíš neztrapnil tak moc, jak čekal, protože po jeho závěrečném úklonu, který ze sebe vydal z posledních sil, neslyšel žádný smích ani nesouhlas.
A to stejné si myslel i Marvin, který se opíral o krajní dvoukřídlé dveře a se zájmem sledoval, co dokázal tak nemotorného chlapce naučit za tak krátkou dobu. To by Vincent v životě nezvládl.

V zákulisí za Jeremym přišla profesorka Reesová. Vypadala nadmíru spokojeně, v očích se jí leskla radost a cupitala za brunetem jako malá holka.
"Jeremy, odvedl jsi výbornou práci. To číslo ale poznávám," usmála se.
Jeremy se nejistě podrbal na hlavě, "to byla Marvinova sestava."
Společně došli až ke dveřím, za kterými byla převlékárna.
"Tušila jsem to. Vy dva budete zítra na školní nástěnce. Rozhodla jsem se tak pro Marvinovo dobro, aby každý věděl, že je to skvělý učitel a talentovaný mladý hoch. Mohlo by mu to zvednout sebevědomí."
Jeremy se usmál, ale věděl, že to Marvin nejspíš moc neocení.