Marvin

prolog.

Chlapec probíhal dlouhou tmavou chodbou. Křečovitě držel svůj skicák a jednou rukou si nemotorně otíral pot z čela. Určitě už začali, řekl si v duchu. Nervozita mu stoupala jícnem až do krku, a tak tiše nadával na svého nejlepšího přítele, jako by za to mohl zrovna on. Zdržel ho totiž vybíráním titulního popisku na jeho novém článku plném poznatků o dnešní politice, která stejně stojí za nic. On ale věřil, že se tam jednou dostane a „změní svět". Brunet se pousmál nad slovy budoucího spisovatele.

Když se blížil ke schodům, odbočku před nimi zahnul a ocitl se tak v šatně. Místní převlíkárny se nijak nelišily od těch, co znal. Skříňky se táhly skoro až na strop, měly na pohled rozbité zámky a podél nich byla položena dlouhá dřevěná lavice plná třísek. Brunet se na kus dřeva zamračil, ale stejně se nakonec posadil, vytáhl z kapsy tužku a zamyslel se. V hlavě měl obrázek neznámého tanečníka s oříškovýma očima, který právě teď tančil v sále číslo jedenáct. Srdce mu přehnaně bušilo, a tak nedokázal na papír zachytit, co potřeboval. „Tohle mi nestačí. Musím ho vidět," utrousil a hodil do koše vedle dveří zmuchlanou kuličku papíru, která měla původně zobrazovat portrét.

Jeremy byl kluk jako každý jiný. Tedy jen skoro. Dokázal by udělat pro druhého cokoliv a bylo jedno, zda dotyčného znal několik let, nebo snad jen pár dnů. Shodou okolností právě prožíval možnost číslo dvě. Jsi bláhový, říkal si často. V této budově ani neměl co dělat, ale na tom mu nezáleželo. Byl ochotný riskovat, a tak se pomalu blížil k tanečnímu sálu.

....

"Marvine, výborná práce," usmála se profesorka, "zítra se uvidíme druhou hodinu." Vzala svůj ručník a dala se na odchod, zatímco Marvin se udýchaně napil.
Starší blondýna se zastavila ve dveřích a naposledy na něj pohlédla.
"Nezapomeň, je to jen jeden pokus. Jestli se chceš dostat na vrchol, musíš se snažit víc. Pak může být pozdě."
Chlapec s pronikavě hnědýma očima pokýval hlavou.

"Nezklamu vás."

V místnosti nastalo ticho. Sluneční paprsky se prodíraly žaluziemi a vytvářely tak jediný zdroj světla. Naproti chlapci se rozléhala zeď pokryta zrcadly, podobně tomu bylo na opačné straně sálu. Marvin vstal a zhluboka se nadechl.
"Tak jo, neboj se toho," řekl si nahlas, zpevnil se a otočil k zrcadlu. Hnědé vlasy mu padaly do obličeje, zpocené tělo napínalo svaly pod lehkým tílkem a úzkými tanečními kalhotami.

Cítil se sám. On byl sám, nechtěl si na prestižní umělecké škole dělat naděje na spojence, když nakonec stejně všichni stojí proti sobě. Od matky byl poučený. To ona ho inspirovala. Jako malý se vždy se zájmem díval na její vystoupení. S otcem sedávali v prvních řadách těch největších a nejznámějších divadlech světa.

A teď stál zde, v tanečním sále, kde kdysi dávno tancovala i ona. Nad tou nostalgickou vzpomínkou se musel pousmát.
"Mami, tohle je pro tebe," zašeptal a prudkým pohybem zvedl jednu ruku. Levá noha synchronizovaně ukročila za tu pravou. Špičky měl natočené dopředu. Stále narovnaný pohlédl na své staré piškoty a poté začal. Hudba hrála v jeho hlavě, ta stejná, na kterou tancovala jeho matka. Nepotřeboval ji slyšet, cítil ji. Tančil do rytmu svého srdce, ladně na špičkách. Nevnímal okolní svět.

A tak si nevšiml ani chlapce, který ho se zájmem a připoutaným skicákem k ruce, pozoroval.