Sugar baby // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Seventeen

K mé nelibosti ti dva chlapi a žena z dřívějška se připojují k našemu stolu, když si s Harrym sedáme. Zdá se, že jsou zaneprázdnění konverzací s dalším starším gentlemanem u našeho stolu, takže možná budu ušetřena od konverzování. Několik lidí zdraví Harryho, když kolem něj procházejí nejspíše k jejich stolům. Harry se neobtěžuje mě představit, když si povídají, i když dostávám několik zvědavých pohledu, jakmile procházejí. Cítím se vedle Harryho naprosto neviditelně a zároveň všichni na mě koukají.

„Vítejte, děkuji, že jste se dnes večer k nám připojili. Jak mnozí z vás asi víte, mé jméno je Lisa Robertsonová a dnes večer budu vaší hostitelkou." Okouzlující žena na podiu se odmlčuje, přičemž je zahrnuta potleskem, zdvořile tleskám s davem. „Posledních patnáct let pracuji s Postav Se Rakovině a je mi ctí, že tady dnes večer můžu být s vámi, udělejme z toho krásný večer. Večer zahájíme večeří, než bude krátká přestávka, která bude následovaná charitativní aukcí."

Jako by kouzlem, se z ničeho nic objevují číšníci v bílých oblecích s talíři s jídlem a pokládají je před hosty. Hádám, že takové luxusní akce začínají malými porcemi salátu, když přede mnou přistává talíř.

Všichni začínají jíst a nečinně si povídají, v žaludku mi začíná bublat nervozita. Způsobuje to, že ztrácím chuť k jídlu, přičemž jím malá sousta hlávkového salátu.

„Co jsi těm lidem o mně řekl?" nakláním se blízko k Harrymu a šeptám, aby nás nikdo nemohl slyšet. Jestli upředl takový příběh o tom, jak jsme se poznali, s takovým sebevědomím, pak musí mít nějaké představy o tom, jakou holkou mám být.

„Nic," odpovídá jednoduše po malém doušku pití. Jeho oči jsou na mě, ale mám pocit, jako by se díval skrze mě. Tohle je dost podobné tomu, když se baví se svými zaměstnanci nebo dokonce Johnem. Je v něm podivná prázdnost, jako by mluvil s někým, na koho bere malý ohled. A to, kurva, bolí, ale nechávám to být. Drž se smlouvy, nezpůsob scénu.

„Když se mě na mě zeptají, chceš, abych lhala?" ptám se ho sotva šeptem, v mém hlase je lehký sklon.

„Pokud si přeješ, jestli se rozhodneš to ozdobit, pamatuj si, co jsi řekla." Jeho tón není milý, ale jeho slova jsou jako nůž. Neříká mi, abych lhala, ale není to odpověď, ve kterou jsem doufala. Žádné „buď sama sebou, líbí se mi, kým jsi, a jestli se jim nebudeš líbit, seru na to" nebo něco takového. On o mně sotva něco ví, kromě toho mála, co jsem mu řekla, a ani tak nechce, abych o sobě řekla pravdu. Zdá se, že je se lhaním hodně v pohodě, zajímá mě, jestli něco z toho, co mi kdy řekl, byla pravda. Možná říká pravdu jen tehdy, když je ve stresové situaci: jsem dětinská, děvka, zaměstnanec.

„Co chceš ty, abych udělala?" opakuji. Děsím se toho, že bys měla o sobě mluvit s dalšími lidmi a nechci Harryho nebo sebe ztrapnit, jestli nás chytí v nějaké lži.

„Jenom vypadej dobře." Odvrací se ke skupince lidí a pouští se do jídla, efektivně ukončuje konverzaci mezi námi. A je to ten případ, kdy všechny komplimenty, které mi řekl, mizí. Nemyslí si, že vypadám dobře, na povrchu mě zná. Chce něco naprosto jiného, než kdo já jsem. Můj vzhled je pro něj v pohodě, ale ve vteřině, kdy se někdo začne dívat zblízka, chce mě změnit.

Přikyvuji a shlížím na čerstvý salát na talíři, nechci začít brečet a utéct. Vidličkou posouvám salát na talíři a dokážu sníst pár lístků, než se objevují číšníci, aby všem vzali talíře. Ačkoliv moje úleva netrvá dlouho, když se po pár minutách objevují s daleko většími talíři s jídlem. A i když se mi z vůně sbíhají sliny, dokážu sníst jen pár soust steaku a zeleniny.