Podvol se mi! (Loki ff)

Ztracena

Dlouho jsem bloumala po krajině lapena ve svých myšlenkách. Byla jsem do nich tak ponořená, že jsem si ani neuvědomovala, kam jdu. Nacházela jsem se uprostřed lesa. Příroda kolem mě uklidňovala a vůně jehličí byla příjemně osvěžující. Je sice pravda, že jsem nevěděla, kudy jsem přišla, natož kudy se mám vrátit, ale zatím jsem si s tím nedělala starosti.
Procházela jsem se dál a až se sluncem klesajícím k obzoru jsem začala mít obavy. Snažila jsem si vybavit cestu zpět, ale přes hloubku mých myšlenek to nebylo možné. Paráda! Ztratila jsem se...

Zmateně jsem se rozhlížela na všechny strany, ale ani jedna cesta mi nepřišla povědomá. S povzdechem jsem si jednu z cest nakonec vybrala a dala se po ní. Kolem to vypadalo pořád stejně, jen snad stromů přibývalo.

Nevím přesně, kolik času už uplynulo. Můj jediný časový bod bylo Slunce, které se na obloze ztrácelo čím dál tím víc. V tu dobu už jsem byla přesvědčená o tom, že jsem se vydala špatnou cestou. Zašla jsem totiž ještě hlouběji do lesa. Srdce mi začalo rychle bít, a pomalu ale jistě mě začala popadat panika. Očima jsem nervózně těkala kolem sebe. Nohy mě bolely tak moc, že jsem se nakonec zoufale sesunula na zem.
Kolem mě se zešeřilo a s tím se začalo i ochlazovat. Pažemi jsem si objala hrudník a psychicky se začala připravovat na to, že tu zřejmě zůstanu přes noc. Když jsem byla malá, kolikrát jsme s tátou jezdívali do lesa tábořit, ale to už je hodně dávno. To bylo ještě v tu dobu, kdy se o mě zajímal....
Dost! Tohle sem nepatří. Už takhle jsem byla rozhozená a takové myšlenky mi na klidu rozhodně nepřidaly.
Ještě chvíli jsem bezradně seděla v trávě, než jsem zaslechla dusot kopyt za kopcem. Nevěřícně jsem svraštila obočí. To se mi muselo jen zdát. Ale kdepak. Koňský klus se přibližoval.
Hbitě jsem vyskočila na nohy. "Haló! Tady!" zavolala jsem zkusmo a doufala, že mě neznámý jezdec uslyší a třeba bude té dobroty a poradí mi, jak se dostat zpět k paláci.
Za kopcem se zjevil kůň, černý jak uhel a... na něm Loki. Vracel se. Rychle se blížil mým směrem. S připitomělým výrazem jsem hleděla na jeho přibližující se postavu a pevně jsem semkla víčka při pomyšlení na to, že ho budu muset požádat o pomoc. Když jsem oči znovu otevřela, byl už u mě. Věnoval mi ten svůj pronikavě paralyzující pohled a pomalu mě míjel. Samozřejmě že naschvál.
Zamrkáním jsem se stačila vzpamatovat, abych ho ještě stihla zastavit.

„Počkej!" zavolala jsem za ním. Okamžitě zastavil koně a mírně pootočil hlavou. Potom trhl za otěže, čímž koně donutil k otočce. Pomalu se ke mně přiblížil. Vzhlédla jsem k Lokimu, který se na mě s nic neříkajícím výrazem díval. Čekal na to, co řeknu.
Zhluboka jsem se nadechla a spolkla svojí hrdost. "Můžeš...," těžce jsem polkla. "Jak se dostanu zpět?" Z nervozity jsem si skousla spodní ret.
Výsměšně nadzvedl jedno obočí. „Takhle prosíš krále o pomoc?"
Svraštila jsem čelo. Co čekal, že udělám?
Loki povytáhl koutky v křivý úsměv. „Měla bys pokleknout a poprosit."

Udiveně jsem po něm střelila pohledem. Nejradši bych si založila ruce na prsou, ale k tomu jsem se nějak neměla. Bylo mi jasné, že se mi jenom vysmívá a já mu rozhodně nehodlala udělat ještě větší radost tím, že poslechnu. Jestli si myslí, že se mu pokloním, tak na to může zapomenout. Začala jsem vše přehodnocovat a tak nějak jsem dospěla k tomu, že tu raději zůstanu a cestu zpět si najdu sama.  Nikdy jsem se nepodřizovala ostatním a teď jsem s tím nehodlala začínat.

„Ne," řekla jsem prostě bez velkého uvážení následků. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc sebejistě.

„Ne?" zopakoval, jakoby neslyšel.

„Ne," zdůraznila jsem. "Já si nějak poradím."
On přimhouřil oči a pevně zaťal čelist. Mírně se ke mně naklonil.

„Dávej si pozor, maličká!" řekl pevným a výhružným hlasem a já znejistěla.
Bez toho, abych stačila jakkoliv zareagovat, mě popadl a vší silou mě vytáhl na koně, na sedlo před něj. Kolem mého těla natáhl ruce a znovu pevně sevřel otěže, kterými trhl a nohama ve třmenech popohnal koně. Ten se vzepjal a rozběhl se úplně opačným směrem, než tím, který jsem považovala za správný. Celá jsem strnula a nedokázala jsem se pohnout. Moje lopatky se opíraly o jeho hrudník a svým teplým dechem mi cuchal vlasy.
Jeho ruce se pevnějším chycením otěží kolem mě ještě víc uzavřely a já si připadala jak v pasti.  Zrychleně jsem dýchala a nedovolila jsem si nic říct. Loki taky mlčel. Slyšela jsem jen jak se nadechoval a zase vydechoval. Kůň začal zrychlovat a já ze strachu, že bych mohla spadnout, jsem Lokiho popadla za předloktí. Cítila jsem, jak se následkem toho za mnou napřímil.