Love is Love /Marcus Gunnarsen/

/❤️🌹31🌹❤️/

Docela jsem se divil ,že po tom zápasu mě nebolí celé tělo. Jelikož jsem z té šatny vyrazil jak Flesh k autu. Při cestě jsem si vzal tašku a sebral Martinusovi klíče s tím ,že budu řídit domů.

Doslova se zhrozil a chtěl mi ty klíče vzít, ignoroval jsem jeho slova i vyhrožování a nakonec rychle utekl, aby mě nedohonil. ,,Marcusi! Ty debile opovaž se něco udělat mojí Audince!" Zakřičí zamnou. Protočím očima a pobaveně se uchechtnu. On má to auto jak svého miláčka. Nesmí na něm být ani škrábnutí jinak si toho člověka poddá.

Prosvištím kolem nechápající Mimi a naskočím do nablýskané Audiny. ,,Dělejte. Jste jak 90ti leté babičky" Zakňourám.

,,Nojo furt" Zamručí otráveně Tinus a sedne si dozadu s Mimi. Hodím si tašku vedle sebe a odjedeme. Mě fakt nepouštějte za volant. Jedu jak prase. Donuceně začnu poslouchat nadávání zezadu i výchovný rozhovor od Tinuse. Nahnu se k rádiu a pustím písničky ,abych ho už neslyšel. Naštěstí to vzdá ,tak rychle jedeme do nemocnice.

Po 20 minutách se dostaneme na dané místo. Společně se odebereme dovnitř a do pokoje kde leží Jaspi. Moje radost vystřídají obavy.

Co když mě nebude chtít vidět?

Bude rád když se tam objevím?

Co vlastně budu dělat?

O čem se budeme bavit?

O nás dvou? To určitě.

,,Tak pojď" Usměje se Mimi. Podívám se na ně a zjistím ,že jsem se zastavil před dveřmi do pokoje. ,,Nemusíš se ničeho bát Macu. Bude to v pohodě" Povzbudí mě Tinus s lehce naštvaným hlasem. Nakonec mě strčí do dveří jako prvního až si málem rozbiju hubu.

Udržím rovnováhu a jdu dovnitř. Podívám se na kluka, který leží na posteli se zavřenýma očima a jeho tvář osvětlují lehké paprsky světla ,které utíkají skrz žaluzie. Zachvěje se mi srdce při pohledu na toho nevinného anděla. Odvážím se přistoupit blíž k němu. ,,Jaspi" Opatrně zašeptám jeho jméno jako bych se bál ho jen vyslovit.

Otevře svá nazelenalá kukadla, které stočí na mou osobu. Nejistě polknu, tak moc mi chyběl jeho pohled. Vyděsí mě když si mě nejistě prohlídne ,ale pro mou úlevu se pousměje. Sednu si vedle něj a zamnou se objeví ti dva snoubenci. Nastejno pozdraví jak dvojčata. Usednou naproti mně. ,,Bál jsem se o tebe" Oddechnu si.

Nechápavě mě Jaspi skenuje pohledem ,který mě dohání k šílenství. ,,Za co?" Nakloní roztomile hlavu na stranu. ,,Nevěděl jsem co s tebou bylo. Byl jsi 14 dní v bezvědomí kvůli mně" Vysvětlím.

Spadne mu úsměv a nevěřícně mě sleduje. ,,Jak tohle můžeš říct? Vždyť díky tobě jsem na tom neskončil hůř" Zamračí se. ,,Zachránil jsi ho Marcusi" Přidá se Martinus a Mimi přikyvuje. ,,Už si to laskavě přestaň dávat za vinu"

Poraženě přikývnu. ,,Ale kdyby jsem nebyl takový deb-" Přeruší mě drobné ruce kolem mých ramen. Překvapeně se podívám na Jaspiho a obejmu ho nazpět. To je tak úžasné být v jeho náruči a cítit jeho vůni. Zabořím si nos do jeho rozcuchaných vlasů. ,, Přestaň. Co se stalo , stalo se. Nemůžeš si to dávat za vinu věčně. Zachránil jsi mi život a za to jsem ti vděčný. Bůh ví jak by to bylo semnou teď kdyby si nepřišel" Pohladí mě po paži.

On je tak úžasný. To není možný. Tohle si snad ani nezasloužím. Neodpustím si to a políbím ho do vlasů.

V tomhle krásném momentu to musí zkazit můj bratr s pitomou připomínkou. ,,Slušelo by vám to spolu" Usměje se. Jakoby si tím Jaspi něco uvědomil tak se ode mě rychle odtáhne snad až 2 metry.