Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Agonie

Steve se celý den potácel mezi svými sny a mezi realitou. Přemýšlel, jestli Beth viděl doopravdy. Jestli to nebyl jen sen a první známka toho, že začíná bláznit. Zoufale si přál, aby byla opravdická. Několikrát se málem došel zeptat Buckyho, jestli ji viděl také, ale v poslední chvíli si vzpomněl na svůj slib.

Když si večer míchal vajíčka, jen chvíli poté co padla tma, uslyšel velmi tiché kroky linoucí se od okna, které i přes studený vzduch proudící dovnitř zůstávalo otevřené. V naději se rychle otočil a Beth... stála přímo před ním.

Její potrhané oblečení, ve kterém se ukázala předchozího dne, bylo čisté a částečně vyspravené. Vlasy měla rozčesané a ve volných, lehce zkroucených, pramenech jí padaly po zádech jako vodopád zlata. Zřejmě se i umyla, ale jeho ošetření zůstalo přesně tak, jak ho provedl.

,,Steve?'' zeptala se opatrně, stejně jako předchozího dne. Vypadala lépe. Silněji a zdravěji. I rána na tváři byla lepší.

,,Beth?'' začali stejně zlehka jako včera. Jen bez tak velkého šoku a strachu.

Až v moment, kdy shodila batoh ze zad, si všiml, že vůbec nějaký má. ,,Řekl jsi o mně Buckymu?''

,,Ne.'' opravdu tak moc nechtěla, aby o ní věděl, že jí nezajímalo nic jiného?

,,Dobře.'' jemně se usmála. ,,Zajdu za ním, ale ne dokud musím dávat věci do pořádku.'' batoh položila na zem, úsměv jí spadl z tváře. Potom k němu pomalu zvedla pohled. ,,Asi máš otázky.''

Několikrát naprázdno otevřel pusu, než několikrát zakýval souhlasně hlavou. ,,To... definitivně mám.''

Pokývla hlavou k pánvi. ,,Pálí se ti vajíčka.''

Steve sebou škubl a jal se napravovat škody, které zatím nebyly velké. Přitom rozrušeně formuloval první z otázek. ,,Jak- jak je tohle vůbec možné?'' vzápětí pokračoval. Tahle otázka v něm uvolnila vztek. Spoustu vzteku. ,,Kdes byla? Proč si o sobě nikomu neřekla?'' mírně zvýšil hlas. ,,Proč jsi se vrátila v takovém... otřesném stavu?'' vypnul sporák a lehce praštil s vařečkou o kuchyňskou linku. ,,Proč- proč jsi mě opustila zrovna v ten den?''

Otočil se na ni. V očích se jí leskly pochyby, slzy a lítost. ,,Nebylo to dobrovolně já... jestli teď vyběhneš ze dveří a půjdeš okamžitě na policii, nebudu ti to mít za zlé, jen... vynech z toho Buckyho, ano?''

Steva vztek skoro úplně opustil, místo toho byl nahrazený nejistotou. Na policii? Proč by měl chodit na policii?

Roztřeseně se nadechla. ,,Nejsem z Ameriky, ale to už víš.'' věděl to, ale přízvuku se zbavila už nějaký čas zpět. ,,Bucky je můj bratr a narodil se v Americe, až na pár výjimek o kterých z většiny víš, ji nikdy neopustil. Já se naší matce narodila, když byla na návštěvě u tety v Československu. Pár let jsem tam zůstala. Vychovávala mě teta, ale poté jsem se měla vrátit do Ameriky za svou matkou.''

,,Nedošlo k tomu, nebo ano?''

,,Stěží jsem překročila hranice a... byla jsem zajatá. Svým vlastním otcem.'' hlesla. ,,Víš, kdo je Johan Smith?'' přikývl. ,,On... je můj otec.'' zatřásla hlavou a ignorovala šok, který se Stevovy rozprostřel po tváři. ,,Předpokládám, že když si s ním moje matka začala, nebyl ještě... nacista a vrah.'' do očí se jí promítl vztek. ,,Není to Buckyho otec mimochodem. Buckyho otec se jmenoval James Barnes a byl s naší matkou klasicky v manželském svazku.'' povzdechla si. ,,Je to komplikované.''

Steve jí posunul svou původní večeři a automaticky začal dělat další porci pro sebe. Beth si s děkovným výrazem přebrala jídlo a chvíli mlčela.

,,Do Států jsem každopádně už nedorazila.'' pokračovala nakonec. Povzdechla si. ,,Nechce se mi v tom brblat, nemluvím o tom ráda. Ve zkratce mě v Hydře mučili... hodně. Cvičil mě jako tajného špeha a stalo se pár dalších věcí. Utekla jsem, byla tady, moje matka umřela při výbuchu, Bucky mě začal plnohodnotně vychovávat, zúčastnila jsem se olympijských her zajali mě znovu, ale tehdy jsem se ven dostala už po pár týdnech. Stali se další věci, já se vrátila sem a žila si svůj život, než mě zajali potřetí, ale... jsem potřetí zpátky.'' Steve byl v šoku.

V opravdickém nefalšovaném šoku. Pod pojmem další věci věděl o pár věcech, tušil, nebo snad dostal naději, že si Beth na něco vzpomněla. Její další slova naději zabily. ,,Taky si ale pamatuji jen omezené množství věcí. Ať už během zajetí nebo v době mezi.''

O Hughovi nemluvili a i když Steve dostal tendenci se na něj doptat, neudělali to. Zřejmě se něco, co nemohl spravit ani jeden z nich, stalo znovu. Steve pociťoval vztek Beth jakoby byl jeho vlastní. Dusil se jím a chtěl ho využít na někoho, kdo jí zničil život.

Mlčeli oba.

Vypnul sporák podruhé a otočil se k ní. Byla ležérně opřená o kuchyňskou linku a dojídala svoje vajíčka. Něco, co by žádná jiná dívka z Brooklynu definitivně neudělala. A měla kalhoty. Neuvědomoval si, že zíral na její dlouhé nohy, dokud si neodkašlala.

,,Ale jsem zpátky.'' zopakovala, ignorujíc jeho předchozí pohled, zato Stevovy se tváře zbarvili do červena. Styděl se za to, v jak nevhodné chvíli si ji prohlížel.

,,Jsi zpátky.'' přitakal a pousmál se. Chyběla mu.

,,Koukám, že do armády tě pořád nevzali.'' Steve se vážně nechtěl hádat. Ale už jen vytažení tohohle tématu mu napínalo nervy. Tušil, co bude následovat. Věty z obou stran, že ten druhý na to nemá. Budou se navzájem urážet, dokud Beth neodejde. Jeho slova zarazila mávnutím ruky. ,,Nehodlám se s tebou hádat. Dělej si, co chceš, Rogersi. Po včerejšku si myslím, že se jim budeš hodit. Ne jako voják, ale jako zdravotník. Udělal jsi dobrou práci.''

I když ho zahřívaly slova chvály, která slyšel po dlouhé době, musel odporovat. ,,Nechci být v armádě jako zdravotník.''

,,Já vím, na to jsi až moc tvrdohlavý spratek.'' povzdechla si a protočila oči. ,,Před dvěma lety jsi mi řekl, že se do armády nedostanu. Chceš se vsadit, kdo to zvládne dřív? Protože jestli jdeš ty, já taky.''

,,Nevezm-''

,,Vezmou.'' kývla sebejistě.

,,Jsi žena, berou jen muže. Nevezmou, i kdyby ses postavila na hlavu.'' slyšel i o ženách, které bojovaly, ale ne za americkou armádu. Tady se o žádné ještě nedoslechl a to věděl o všem, co se na frontě stalo.

,,Bože, Steve! Jsi jako rozbitý kolovrátek! Možná bych ti pro jednou měla tu pusu něčím zacpat!'' jen co to dořekla, do obličeje se jí nahrnula červená barva. ,,Přiznávám, to znělo jinak, než jsem zamýšlela.''

Nervozně se podrbal na zátylku. Sám cítil, jak mu hřeje obličej jen z jejích slov. Přál si, aby to myslela přesně tak, jak ho napadlo.

Odkašlala si. ,,Každopádně moje pointa je, že mě vezmou. Mám výcvik, kontakty a sestřelím terč z jakéhokoliv úhlu a dálky na devadesát devět procent.'' odvrátila zrak a už ne tak vesele dodala dalších pár slov. ,,A jsem dcera Smitha. Jejich nepřítele. Poslední záchranná karta, kdyby všechno ostatní selhalo. Budou mě chtít mít na své straně.'' odmlčela se. Maska byla během okamžiku zpět na místě, skrývající její opravdové pocity. Po tváři se jí rozlil úsměv, za kterým skrývala vyčerpání. ,,To znamená, že až se tam dostaneš, budu ti hlídat záda. Vrátíš se zpátky.''

Steve měl další otázky, ale ty byly zapomenuty v moment, kdy Beth dořekla poslední větu. Už o něm nepochybovala a nemluvila o svých obavách. Podporovala ho.

A kdyby byl pozornější, došlo by mu, že je to jen manipulace, aby se nevyptával dál. Že věty splnily svůj účel odvést pozornost na výbornou. A že Beth je na pokraji sil ve válce, která stěží začala.