Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Chlad

Steva vzbudilo zaklepání na okno, které vedlo k požárnímu schodišti. Rozespale si promnul oči. Jestli to měl být Buckyho pokus o vtip, dá mu to sežrat. Byl naštvaný. Znovu ho nevzali, i když bylo potřeba každého.

Po cestě si uvědomil, že by to ani nemusel být Bucky.  A proč by klepal zrovna na okno, když bydleli doslova přes chodbu? Hned začal postupovat o něco opatrněji.

Do mysli se mu vkradla vzpomínka na Beth, která dokázala chodit tak lehce, že ji častokrát nemohl slyšet. Přikládal to jejím zkušenostem z krasobruslení, kde vše muselo vypadat jednoduše, lehce a dokonale.

Myslel na ni často.

Nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Byl tu pro Buckyho, ale zároveň se s tím musel vypořádat i on sám. Přiznal si moc pozdě, že ji miloval. Kdyby jí to tehdy řekl, na tom hřbitově, nebo kdekoliv jinde, změnil by tím něco? Nezmizela by? Pořád doufal, že se objeví, ale úřady ji dávno prohlásili za mrtvou.

Přitiskl se ke stěně vedle okna a mírně ho povytáhl. Srdce mu rychle bušilo rychleji, než bylo zdrávo. ,,Je tam někdo?'' zeptal se opatrně. Za oknem žádný obrys neviděl, ale někdo klepat musel.

Chvíli bylo ticho. ,,Steve?'' ztuhl na místě. Ten hlas znal. Dva roky ho neslyšel a přesto ho okamžitě poznal. Neváhal ani vteřinu a okno otevřel naplno.

,,Beth?'' neviděl ji, ale když sklopil zrak, ztratil všechna slova. Byla úplně dobitá, hlavu opírala o stěnu a koukala se na něj očima, které kdysi vyzařovali neomylnou inteligenci. Teď byli jen smutné a skleslé. S něčím, co by mohl popsat jako stud, k němu zvedla hlavu.

,,Nevěděla jsem, kam jinam jít.'' hlesla.

Prolezl oknem do studeného nočního vzduchu a přidřepl si k ní. ,,Můžu se tě dotknout?'' věc, na kterou se jí ptal už od doby, kdy spolu stáli na střeše a po jednom neohlášeném doteku ucukla natolik, že málem spadla.

Tentokrát se nedočkal okamžitého souhlasu, místo toho nad jeho slovy chvíli přemýšlela, než k němu váhavě natáhla dlaň. Jemně ji vzal do rukou a sevřel ji, když ucítil, jak studenou ji má.

Prohlížel si ji. Naposledy ji viděl, když se ukázala po třech týdnech zpátky v Brooklynu jenom kvůli tomu, aby při něm mohla stát. Aby tu pro něj mohla být, když musel přežít druhé výročí smrti jeho matky.

Tehdy jí bylo čtrnáct. Dětské rysy za ty dva roky a pár měsíců zmizely. Hrany jejího obličeje byly ostřejší, lícní kosti byli lehce vidět a její tělo dětské nebylo už rozhodně. I přes všechny rány, které na sobě měla, připomínala bohyni, která se ho rozhodla poctít svou přítomností.

Jestli se mu líbila tehdy, jestli se do ní postupem času zamilovával víc a víc, musel by ji nyní začít uctívat a to nejenom kvůli vzhledu.

V jejích očích četl mnoho věcí. Inteligence, kterou původně neviděl, se konečně objevila. Stejně tak spousta dalších emocí, které se míchali se smutkem.

Hleděli na sebe. ,,Steve?'' odmlčela se. ,,Neříkej prosím Buckymu, že jsem tady byla.'' chtěl začít protestovat, ale nestihl to. ,,Nesmí vědět, v jakém jsem teď stavu. Prosím.'' nikdy o nic nežádala. Málo kdy ji slyšel prosit, ale teď vypadala, že by pro tohle udělala cokoliv. ,,Potřebovala- potřebovala jsem tě jen vidět.'' oči se jí začínali lesknout.

Steve sledoval její pohled. Stoupl si z podřepu a vytáhl ji na nohy. V podstatě hned se zlomila v pase. Její hlava se zabořila do místa, kde měl bránici. Nehádal se s ní, ale poznal, že plánovala utéct. ,,Nic mu neřeknu, když tu se mnou zůstaneš.''