Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Clare

Když si Steve šel vyčistit zuby, Beth pořád spala. Kdesi v noci se přemístili tak, že stejně skončil s hlavou na její hrudi a na půl ji zalehl. Vstát bylo to nejtěžší, co za posledních pár týdnů udělal.

A Beth teď stála opřená o rám dveří, rozcuchaná, rozespalá a červenajíc se. Hotelová peřina jí obepínala horní část těla a očima bloudila po Stevově těle. Pohledem našla jeho oči a okamžitě se odvrátila. Steve tuhle stydlivou část neznal a byl připravený ji okamžitě prozkoumat.

Rychle si vypláchnul pusu a pomalu k ní přešel. ,,Všechno v pořádku?''

,,Kdybys vydržel spát o dvě hodinky déle, bylo by to ještě lepší.'' Steve ji obejmul a přitiskl ji k sobě.

Dělalo mu problém uvěřit, jak lehko se sebou Beth nechala zacházet. A jak se mu od včerejšího odpoledne ukazovala ze stránky, kterou nikdy neznal. ,,Nevím, kdo mě předchozí dva týdny budil neustálým vstáváním brzo ráno.''

Beth cosi zahučela do jeho hrudi a nechala se vykorigovat od rámu dveří až k manželské posteli, kterou Steve normálně okupoval a na kterou ji nyní i shodil. Beth se v následujícím okamžiku rozesmála, protože se snažil dostat pod její peřinu jako zatoulané štěně. Nedokázala mu odolávat dlouho a pustila ho.

,,Budeme si muset zabalit, za chvíli odjíždíme, ne?'' Beth se zoufale nechtěla vrátit do toho koloběhu. Nesnášela ho. Chtěla zůstat se Stevem v posteli, zapomenout na válku, odnaučit se svému strachu z doteků a možná si i adoptovat psa. Ale svět čekal na záchranu a to i přesto, že musela začít s prodejem dluhopisů. Včerejší zážitek byl příjemný, jenže i během něho musela kontrolovat své ruce, které se jednou za čas pokusili odstrčit Steva, jakoby byl jejím nepřítelem.

Nevěděla, kdy mu bude moct dát to, po čem touží každý muž. Ale věřila, že Steve jí dá čas. Oprava, nevěřila tomu, upínala se k tomu jako k zoufalé naději. Protože ke Stevovy něco cítila a nemohla o něj přijít. Nevěděla co, ale věděla, že pokud o to přijde, zlomí jí to srdce.

,,Skoro jsem nám zabalil už během rána. Je tu jen pár posledních věcí, o kterých jsem tušil, že je budeme ty nebo já do odjezdu potřebovat.''

,,Jsi úžasný.''

,,Já vím.'' Beth tušila, že se teď nacházejí v té části vztahu, kdy je všechno nové. Žádná zaběhlá rutina, musí se poznat ze stran, které ještě neznají. A doufala, že tohle štěstí se později z jejich vztahu nevytratí.

Málem by se se Stevem podělila o své myšlenky na to, jak dopadly vztahy jejich rodičů, ale zastavila se. Zpochybňovat kvalitu tohohle celého by neměla. Navíc si ani neřekli, že je to vztah, došlo jí.

Řekli si, že to zkusí na romantické úrovni. Ale co to znamená?

Měla by se Steva zeptat? Nebo si vyvodit vlastní názor? Ale co když bude špatný?

Beth nesnášela svou hlavu. Všechno rozebírala, všechno připomínala. Přehrávala jí vzpomínky, které by radši neměla neustále dokola. Často odmítala spolupracovat s jejím tělem a ona si poté přišla jako melanchonik. Před nějakou dobou si začala uvědomovat, že by to mohly být deprese. Ale jsou čtyřicátá léta. Společnost ji (i když nepřímo, protože o ní specificky to skoro nikdo neví) nesnáší už jen za to, že se jí místo jedné miliardy můžou romanticky líbit celé dvě. Co by jí asi řekli na to, že je psychicky nemocná i jinak?

Podle jejího názoru nemocí nebylo ani jedno, ale na jejím názoru v situacích jako tyto nezáleželo.

,,Steve?''

,,Ano?''

,,Až dorazíme do Washingtonu za pár dní, budu si muset něco zařídit.'' nechtěla to udělat, ale co jiného jí zbývalo?