Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Něco nevysvětlitelného

Cesta s vystupováním trvala týdny a k žádnému útoku nedošlo. Nic méně Loki se taky dlouho neobjevil. Den ode dne se její špatné tušení zhoršovalo, ale nevěděla, který z jejich bratrů je v nebezpečí.

A tak se stalo, že jednoho chladného listopadového rána ocitli na frontě. Beth si mnohokrát přála být tady, ale když tu konečně byla... Zatřásla hlavou a psychicky se připravila na opětovné vystoupení. Na rozdíl od jiných zastávek bude dnes mluvit jenom Steve. Samozřejmě. Proč by taky měla mluvit ona, že?

,,Kdo z vás by si přál, dát se mnou Adolfovi jednu do zubů?'' zeptal se Steve stojíc na podiu a očividně doufal v hlasitou odezvu. Avšak nestalo se tomu tak. ,,Dobře, ehm... nějaký dobrovolník?'' všechno šlo do kopru. I jejich komunikace. Sice díky němu zvládli pár zastávek v relativní psychické pohodě, ale neschopnost dělat něco, co by skutečně pomohlo, se na nich podepisovala. Většinu dne si šli navzájem z cesty, protože ani jeden si nechtěl vybít frustraci na tom druhém.  A v noci každý zapadl do své postele. Přesto nebylo výjimkou, že se v posteli neprobouzeli sami.

A sem tam došlo na doteky. Ale... psychická nepohoda obou byla znát.

,,Já už jsem dobrovolně tady a docela mi to stačí!'' ozvalo se z hlediště pod podiem a společně s tím i souhlasné bučení, pokřikování nebo nadávky ostatních. ,,Chcem zpátky holky!'' ozval se někdo další a ostatní opět začali souhlasně bučet a nebo křičet. Možná přeci jen měli nechat mluvit ji a Steva uklidit do postranní.

,,Zpívají jen tu jednu písničku, ale... zkusím se zeptat.'' vykoktal ze sebe trochu zaskočeně Steve. Co čekal? Byl to snadno předpokladatelný konec. Přešlápla z nohy na nohu a pohledem přejela pošramocenou dřevěnou podlahu.

,,Přiveď je brouku!'' ozval se již třetí muž. ,,Hezká kapuce, Karkulko!'' čtvrtý. Ráda by něco řekla na jeho obranu, ale už takhle byla téměř mimo hru. Potřebovala tady zůstat alespoň pár nocí, aby měla čas projít složky s dosavadním postupem. Potom už něco vymyslí. Potom už nebude mít víc času zůstat na divadelních prknech a vystupovat. Bude se muset sebrat. Možná ztratit a nechat všechno za sebou.

,,Pánové, jsme přece na jedný lodi!''

,,Kapitáne, podepiš se mi!'' Hugh. Nevěděla, že tady je, ale teď si zoufale začala přát, aby se s ním nedostala do kontaktu. Možná by mu jednu vrazila.

Steve se vyklidil z podia a podíval se po ní. Pokrčila rameny. Chtěla něco říct, ale to už ho odváděl onen senátorův poskok. Na ni se zapomnělo, proč by ne.

Kolem ní se na podium protáhlo několik dam. Neušlo jí, jak se o ní jedna o něco pomaleji otřela a rukou. Každá z dívek, se kterou se potkala v romantickém slova smyslu, moc dobře věděly, že kdyby se o ní byť jenom pokusily ceknout před policií, zničí je během pár hodin. Bez zabití kohokoliv. A tohle nebezpečí, které z ní bylo možné číst, k ní častokrát přitáhlo dobrou zábavu na jednu noc.

A taky Steva, což bylo údivu hodné.

...

Steve si svojí frustraci vybíjel na kusu papíru, zatímco ona vylezla po konstrukci podia na jeho nejvyšší bod a i přes déšť se snažila zjistit, jak daleko jsou od nejbližšího města. Nešlo to, tak se nohami zavěsila o trám a zůstala viset hlavou dolů.

Prsty si zajela do vlasů a snažila se něco vymyslet. Cokoliv. Nejbližší základna byla v Rakousku a ona v ní strávila jen pár dní na převozu do Německa. Kdyby chtěla osvobodit zajatce, může proniknout odtokovými kanály a vyleze přímo v sekci cel. Ale vchod byl jenom jeden a sakra dobře hlídaný. Nebo může projít hlavní branou, což se rovná sebevraždě, pokud to špatně načasuje. V obou případech bude nejlepší jít v noci a při nejhorším čekat do střídání hlídek.