Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Být lepší

,,Steve.'' dýchala naprosto normálně, zatímco její kamarád nemohl. Skupina jim utekla už před notnou chvílí. Zmateně a vyřízeně se na ni podíval. ,,Vezmeme to lesem. Udělala jsem si zkratku, ale musíš pohnout.''

Zahnula dřív, než měl šanci protestovat a opravdu. Skupina se okamžitě vynořila přímo před nimi.

,,Nemám... rád... podvádění.'' zachrčel dřív, než byli na doslech.

,,Zvykej si, jestli hodláš vyhrát.''

A Steve si její radu zřejmě vzal k srdci, protože jinak si způsob jakým dostal vlajku dolů odůvodnit nedokázala. Byla na něj pyšná. V rychlosti mu ukázala palce nahoru, tak aby to neviděl nikdo jiný než on. Její gesto zachytila i agentka Carterová. Zakroutila hlavou, ale na rtech jí pohrával mírný úsměv, když si Steve sedal k ní do auta.

Beth proběhla okolo sešikované skupiny. Potřebovala si dát svůj vlastní trénink a to co běhali oni jí nestačilo ani omylem.

Večer zaklepala na pokoj, ve kterém od nynějška pobýval Steve. Z vnitřku se ozvalo pozvání a ona vkročila. Bylo jasné, že ji nečekal.

Z noci si moc nepamatovala. Jen fakt, že měla noční můru a Stevy ji probudil. Doufala, že spolu nevedli jakýkoliv rozhovor, protože by si na něj nepamatovala.

Zatvářila se nakvašeně. ,,Skákat na granát? Vážně?''

Steve se pousmál a přešel přesně před ní. Ve svých botách, které používala pro svou ,práci', byla o kousek vyšší než on. ,,Erskine říkal něco o tom, že si tě úmyslně zavolali pryč, jinak bys nikomu z nás nedala ani šanci.''

Naklonila hlavu lehce do strany. To, co říkal, byla pravda. Nezaváhala by ani na okamžik a svým tělem překryla granát, aby minimalizovala výbuch. Povzdechla si. Teď bylo na ní, aby splnila svou část dohody, kterou udělala s plukovníkem.

,,Něco se děje.'' konstatoval Steve, když si hluboce povzdechla. Přemýšlivě a starostlivě nakrčil obočí.

,,Jen... je toho moc.'' odpověděla mu a svěsila ramena.

,,Už jen pár dní a bude to za námi.'' zašeptal jí, když kolem ní ovinul ruce. Zapřela se do jeho objetí a nechala ho, aby jí prsty výskal vlasy.

,,Mýlíš se,'' zamumlala. ,,Tím všechno teprve začne.'' Přitáhla si ho blíž k sobě a udělala dva kroky vzad, aby měla možnost nenápadně zamknout dveře. ,,Omlouvám se.''

,,Za co?'' zmateně se zeptal.

,,Že jsem se tě nezastala, když si z tebe Hugh a ty dva další dělili srandu.'' měla chuť ho políbit, ale věděla, že to neudělá. Ať už by spolu zkusili cokoliv, skončilo by to dřív, než by to mělo šanci začít. Na to byl její stav příliš nestabilní.

,,Jsme v armádě, ne v dětské školce. Chápu, že by to zbudilo jen zbytečné otázky.'' nedal jí šanci promluvit a pokračovat. ,,Přemýšlel jsme nad tím, co jsi říkala. Že to nezvládneš, nás dva.'' upřesnil. ,,A že bych si měl najít jinou.'' přikývla, i když to bolelo možná víc než včera v noci.

,,Pořád si za tím stojím.'' a přesto zamkla dveře, bránila se touze ho líbat a držela ho v pevném sevření.

,,Nebudeme to kategorizovat.'' už se nadechovala k protestu, ale jeho ruka jí přistála na puse. ,,Máme posledních pár dní a ani jeden z nás neví, jestli se to vůbec podaří.'' dívala se do jeho očí, které pořád zářili. Byl připravený pro svou vlast zemřít, zatímco ona to dělala kvůli němu. ,,Dej- dej nám šanci, Beth.''

,,Nevím, jestli zvládnu... všechny věci okolo.'' odpověděla mu tiše a zahanbeným tonem, když jí sundal ruku z pusy.

,,Nebudeme dělat nic, co nebude chtít ten druhý. Myslím, že my dva se umíme navzájem respektovat.''