Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

New Jersey

Když uslyšela bušení na kastroly, jen líně seskočila z nízké zídku, knihu založila mezi dvě dřevěné bedny a pomalým tempem se dostavila na místo nástupu. Bez překvapení tam byla první, když nepočítala agentku Carterovou, která v rukou svírala hodinky.

,,Už teď jsou pomalejší, než být musí, a to tu není ani jeden z nich.'' řekla jí místo pozdravu.

Agentka k ní zvedla pohled. ,,Nemohla jste dospat?''

Spala, ale ne moc. Bez Steva to nešlo. Bucky musel vyplout dnes ráno. Probíhá zatím všechno dobře? Nemá mořskou nemoc? Je v pořádku? Zarazila příval myšlenek, než se stačil rozvinout v pohlcující díru a promnula si oči. ,,Spíš jsem se nemohla vyspat.'' povzdechla si. ,,Kdybych ale měla fňukat nad každou maličkostí, nebyla bych tady.''

Konečně se objevil první voják a za ním okamžitě další. Seřadili se před ně do řady a Beth je v krátkosti prolétla očima. S touhle jednotkou bude trávit jen prvních pár dní, než se sem dostanou všichni vybraní Erskinem. Věděla, že nikdo z nich nemá šanci. Že jsou tu jen pro plukovníkův pocit. Ale nekomentovala.

Spočítala je pohledem. Sudý počet jí neseděl, mělo jich být přesně patnáct.

,,Kdo chybí?'' řekla pevným a hlasitým hlasem.

,,David Williams, slečno.'' odpověděl jeden z rekrutů.

Přešla před něj a podívala se mu do očí. ,,Zaprvé, vystupte z řady, když se mnou mluvíte, vojíne.'' její rozkaz uposlechl okamžitě a alespoň pravou nohou začal správně. ,,A zadruhé, pro vás nejsem slečna.'' nezáleželo jí na tom, ale postupovala podle protokolu. Čím dřív se srovnají, tím lépe pro ně.

,,Omlouvám se, agentko.''

Kývla hlavou. ,,Zpět do řady, vojíne.''

Zařadil se a rychle odtrhl pohled modrých očí. ,,Kde se nachází?'' zeptala se agentka.

K jejímu překvapení opět vystoupil předchozí voják. ,,Pravděpodobně se ještě neprobudil, agentko.''

Trhla k němu očima. ,,A kdyby se neprobudil při bombardování v zákopech, nechal byste ho tam také?''

,,Ne, agentko.''

,,Výborně, tak sebou hněte a dojděte pro něj. Okamžitě.'' voják odklusal zpět k základně a Beth si promnula kořen nosu. Věděla, že svého kamaráda, potažmo spojence, by nenechala napospas osudu už předtím, než dostala první výcvik. Nechápala, co s těmahle vojáky bylo.

,,Agentko Carterová, agentko Barnesová.'' otočila se čelem k vojákům a i ona sama se postavila do pozoru, bez ruky u čela, jen snožmo a vzpřímeně.

,,Plukovníku Phillipsi.''

Zalétl pohledem k řadě a zadíval se přímo na Beth. ,,Nechybí vám náhodou dva, agentko?'' propichoval ji ostrým pohledem, ale ona mu ho oplácela. Něco podobného ji vystrašit nemohlo.

,,Ano, pane.'' odpověděla.

,,Proč?'' nesnášela jak se choval. Nesnášela všechny tyhle hodnosti a že v případě, kdy ji někdo naštve, nemůže si to vyříkat pěstmi. Bylo to triviální. Věděli, kdo je. Ukázala jim nějaké podklady, aby viděli, co všechno (i když nedobrovolně) dokázala a stejně se tu na ni dívali svrchu.

Byla za tuhle šanci vděčná, ale viděla tolik děr v systému, tolik věcí, které budou stát životy mnoha vojáků, že se jí z toho zvedal žaludek. A nikdo ji neposlechne. ,,Jednotka nevzbudila jednoho z členů, když se sám neprobudil. Poslala jsem pro něj dalšího z vojáků, pane.'' hlavu nadzvedla ještě o půl centimetru výš.