Viděla jsem zrovna vyjíždět odoperovanou holku ze sálu. Dělaly jí to samý co mě a vypadala jak mrtvá. Bledá, propadlý tváře prostě smrtka. Znovu jsem polkla a nadechla se. Položily mě na operační stůl a daly mi dejchnout. Řekly ať počítám do desíti. Počítala jsem a mezitím se mi hlavou honilo milion věcí. Cítila jsem jak mi buší srdce a tělem proudí teplá krev. Cítila jsem vzduch ve svých plicích. Cítila jsem svůj tep.Cítila jsem jak se mi v puse tvoří sliny a jak se při každym dalšim čísle bráním usnout. To jedinný co jsem viděla, bylo obrovský světlo nade mnou. To světlo bylo čím dál víc rozmazanější. Moje tělo už se ukládalo do narkozy, ale uvnitř jsem křičela. Nechtěla jsem to.
Chris: "ahoj krásko. Asi mě neslyšíš, ale vůbec se neví, jestli to dopadlo dobře, nebo ne. Musíš být silná a bojovat , aby ses probudila a mohli jsme být spolu. Jsi moje statečná holka. Všechno bude zase dobrý, ale musíš se vzbudit co nejdřív to půjde. Doktoři říkají, že když se do dvou dnů neprobereš, tak už se neprobereš vůbec. Nikdo neví jak na tom jsi. To víš jen ty sama a proto jestli mě slyšíš, tak jsem tu pro tebe a to vždycky. Už nenecháme dělat Emily to, co dělá. Musíš mě ohledně ní poslouchat, protože tohle nedovolím. Iri, chci ti toho tolik říct, ale ničí mě, tě takhle vidět. Ani nevíš co pro mě znamenáš. Miluju tě!"Moje tělo nehybně leželo na lůžku a já uvnitř mluvila, řvala, hýbala se. Křičela jsem tak moc nahlas, jak to šlo, ale nikdo mě neslyšel. Napovrchu jsem měla zavřený oči a spala jsem. I když jsem se se svým tělem snažila hýbat, nešlo to. Bylo to jako kdyby váš duch žil, ale vaše tělo ne.Možná už to moje tělo nebylo. Už jsem ho nezvládla ovládat. Chtěla jsem Chrisovi na všechno odpovědět, ale když to dokončil tou krásnou větou, že mě miluje, ukápla mi slza. Stékala mi pomalu po tváři a já doufala, že ji Chris uvidí, aby věděl, že ho slyším a cítím to stejně.Chris: "Lásko! Ty mě slyšíš viď? Bože to je krásný. Budeš v pořádku uvidíš!"Vstal, políbil mě na čelo a odešel. Teď jsem cítila potřebu, nějak bojovat, protože tu byl člověk, který mě opravdu miloval a já jeho. Křičela jsem na sebe, ale moje tělo pořád nic nevidělo. Najednou jsem se viděla, jak ležím na lůžku. Koukla jsem se na sebe a byla jsem průhledná jako duch, a přede mnou bylo moje tělo. Chvíly jsem obcházela pokoj, abych se pořádně prohlídla a nějak pochopila co mám dělat a co se tady děje. Možná mým úkolem bylo, že když se dostanu do svýho těla zpátky, přežiju. Sedla jsem si na stoličku, podepřela si hlavu a usla. Po pár hodinách mě probudil řev u mě v pokoji. Přiběhli tam doktoři. Začalo mi selhávat srdce a nedalo se to zachránit. Já jsem tam jen tak stála a z dálky sledovala jak umírám. A nemohla jsem dělat nic. Šla jsem k sobě blíž a začala na sebe křičet, že to všechno zvládnu a ať se nahodí moje srdce zpátky. Bylo vidět, že o to samý se snaží i doktoři. Do pokoje přiběhla i moje máma a za ní Chris.
