Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 5: Sejít z cesty

HELSTON, ANGLIE – 18. ČERVNA 1854

Sakura se řítila Hlasatelem jako autem, kterému nefungují brzdy.

Narážela do jeho stínových stěn a měla pocit, jako by ji někdo strčil do toboganu. Netušila, kam se řítí, ani co tam najde, věděla jen, že tenhle Hlasatel je mnohem užší a méně poddajný než ten předchozí. Fičel jím ostrý vlhký vítr, který Sakuru poháněl tunelem ještě rychleji.

V hrdle měla sucho a její tělo bylo vyčerpané nedostatkem spánku: vlastně si zdřímla jen těch pár hodin v nemocnici. S každou další zatáčkou chodby se cítila nejistější a osamělejší.

Co dělá v tomhle Hlasateli?

Zavřela oči a pokusila se soustředit na myšlenky o Sasukem: na silný stisk jeho rukou, palčivou intenzitu jeho pohledu, na to, jak se jeho výraz změnil, když ona vešla do místnosti. Na tu sladkou útěchu pocitu, kdy ji měkce zahalila jeho křídla, kdy ji unášel výš a výš, pryč od světa a jeho starostí.

Jak byla hloupá, když od něj utekla! Tehdy v noci na jejich dvorku jí vykročit do Hlasatele připadalo jako to jediné správné, co se dá udělat. Ale proč? Proč to udělala? Jak jí taková hloupost vůbec mohla připadat rozumná? A teď byla tak daleko od Sasukeho i od všech, na kterých jí kdy záleželo. Daleko od všeho. A byla to jen její chyba.

„Ty pitomče!" vykřikla do tmy.

„Tak hele," ozvalo se vedle ní. Ten hlas byl chraplavý a neotesaný, jako by vycházel od někoho hned vedle ní. „Bez urážek, jo?" Sakura strnula. V té naprosté temnotě Hlasatele přece nemůže být nikdo jiný než ona. Ne? Asi má sluchové halucinace. Začala se prodírat kupředu ještě rychleji.

„Co takhle trochu zpomalit?"

Zadržela dech. Ať to mluvil kdokoli, neznělo to tak, jako by k ní mluvil skrz stín. Ne. Ten někdo byl tady uvnitř. S ní.

„Hej?" zkusila to tázavě a namáhavě polkla. Nic se neozvalo.

Bičující vichr v Hlasateli ještě zesílil, hučel jí v uších. Klopýtala do tmy, vyděšenější a vyděšenější, až konečně hvízdání větru utichlo a nahradilo ho něco jiného: jakýsi hřmot. Připomínalo to vzdálený hukot vln.

Ne. To nejsou vlny, pomyslela si Sakura. Je to stálejší. Je to vodopád.

„Zpomal, povídám!"

Sakura sebou škubla. Ten hlas zněl zezadu — a držel s ní krok, i když skoro utíkala. Tentokrát zněl znechuceně.

„Když budeš pořád jen tak pobíhat minulostí, nic nezjistíš!"

„Kdo seš?" vyhrkla Sakura. „Co chceš? Au!"

Její tvář narazila do něčeho chladného a tvrdého. Uši jí naplňoval hukot vodopádu. Byla už tak blízko, že cítila na obličeji drobounké kapičky. „Kde to jsem?"

„Jsi tady. Jsi... v Pauze. Slyšelas někdy o tom, že se má člověk zastavit, aby si přivoněl k pivoňkám?"

„Snad k růžím." Sakura zatápala kolem sebe ve tmě. Cítila pronikavou vůni, která nebyla nepříjemná ani neznámá, jen matoucí. Uvědomila si, že když pořád ještě nevystoupila z Hlasatele do života, může to znamenat jen jedno...

Že je pořád uvnitř.

Byla naprostá tma, ale její oči si už začínaly zvykat. Tady Hlasatel tvořil něco jako malou jeskyni. Kolem ní byly kamenné stěny a pod nohama stejná kamenná podlaha, a ve stěně zela puklina, kterou vytékal pramínek vody. Vodopád se ozýval někde vysoko nad ní.