Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 3: Na ústupu

MILÁN, ITÁLIE – KVĚTEN 1918

Sakura vyklopýtala z Hlasatele do rachotu kanonády. Sehnula se a zacpala si uši.

Zemi roztřásly mohutné výbuchy. Jeden za druhým, a každý ještě burácivější a víc ochromující než ten předchozí. Ten hřmot neměl konce a nebylo před ním úniku.

Sakura se vlekla burácející temnotou, choulila se do sebe, snažila se chránit své tělo. Exploze jí duněly v hrudi, do očí i do úst jí vyletovaly gejzíry hlíny.

To se stalo ještě předtím, než měla vůbec šanci zjistit, kde se to ocitla. Při záblescích výbuchů zahlédla zvlněná políčka křižovaná kanály a napůl zborcenými ploty. Ale když záře pohasla, Sakura zůstala zase slepá.

Granáty. Pořád vybuchovaly granáty.

V husté tmě o něco zakopla a spadla tváří na zem. Něco bylo špatně.

Sakura chtěla projít časem, dostat se pryč od Moskvy i od války. Jenže nejspíš skončila tam, kde začala. Před tím ji varoval Naruto — říkal, že to je riziko cestování Hlasatelem. Jenže ona byla tak tvrdohlavá, že ho nechtěla poslouchat.

Někdo zasténal. Někdo, na koho Sakura upadla.

Zalapala po dechu a odtáhla se. Ucítila ostré bodnutí v boku, na který dopadla. Ale když spatřila toho muže v blátě, zapomněla na vlastní bolest.

Byl mladý, možná v jejím věku. Malý, s jemnými rysy a ostýchavýma hnědýma očima. Byl bledý a dýchal rychle a povrchně. Držel se za břicho špinavou rukou. A uniforma se mu pod dlaní barvila temně rudou krví.

Sakura nemohla odtrhnout pohled od jeho rány. „Neměla bych tady být," zašeptala si pro sebe.

Chlapci se zachvěly rty a zkrvavená ruka se mu třásla, když se nad hrudí pokřižoval. „Umřel jsem," hlesl s vykulenýma očima. „A ty jsi anděl. Umřel jsem a přišel — jsem v nebi?"

Rozechvěle se po ní natáhl. Sakuře se chtělo vřískat a zvracet, ale nakonec mu jen svými dlaněmi zakryla jeho ruce nad zející dírou v břiše. Zemí i ležícím hochem zarachotila další exploze a mezi Sakuřinými prsty vytryskla čerstvá krev.

„Jsem Konohamaru," zašeptal mladík a zavřel oči. „Pomoz mi.

Prosím. Pomoz mi..."

Teprve v tu chvíli Sakuře došlo, že už není v Moskvě. Země pod ní byla teplá. Už ne zasněžené dláždění, ale travnatá pláň, tu a tam rozervaná krátery s hustou hnědou hlínou. Vzduch byl suchý a prašný. A ten raněný mluvil italsky, ale bylo to stejné jako s ruštinou — Sakura mu rozuměla.

Její oči si pomalu přivykaly. V dálce viděla reflektory putující po purpurových vrcholcích kopců. Noční obloha nad kopci byla posetá bílými hvězdami. Sakura se odvrátila. Nemohla se dívat na hvězdy, aniž myslela na Sasukeho. A na něj zrovna teď myslet nechtěla. Ne když tiskla ruce k břichu toho umírajícího chlapce.