Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 6: Dívka v bílém

HELSTON, ANGLIE – 18. ČERVNA 1854

Když Sasuke dorazil do Helstonu, zuřil.

Tohle místo poznal ihned, jakmile ho Hlasatel vyplivl na břehu jezera Loe. Jeho hladina byla klidná a odrážely se v ní narůžovělé chuchvalce večerních mračen. Sasukeho náhlé zjevení vyděsilo párek ledňáčků, takže se vznesli nad pole s jetelem a usadili se na stromě u silnice. Sasuke věděl, kam ta cesta vede: do městečka, kde kdysi strávil léto s Sakurou.

Pohled na svěží zelenou trávu kolem se dotkl citlivého místa v jeho nitru. Sasuke se tolik snažil zavírat za sebou každé dveře k jejich minulosti, protože se tolik snažil přenést přes každou z Sakuřiných děsivých smrtí. Někdy to bylo těžší než v ostatních případech. Samotného ho překvapilo, jak jasně si vybavuje všechny podrobnosti z jejich společných chvil v jižní Anglii.

Ale teď tady nebyl na prázdninách. Nepřijel se sem zamilovat do krásné dcery obchodníka s mědí. Byl tady, aby zabránil jedné neklidné dívce ponořit se natolik do temných okamžiků její minulosti, že by ji to mohlo stát život. Byl tady, aby jí pomohl zlomit jejich kletbu jednou provždy. Vykročil na dlouhou cestu k městečku.

Helstonu panoval horký, ospalý letní podvečer. Dámy v kloboučcích a šatech lemovaných krajkami se procházely v ulicích zavěšené do mužů v lehkých oblecích. Dvojice se zastavovaly před výklady obchodů a tiše hovořily nebo se dávaly do řeči se sousedy. Lidé postávali na nárožích a dlouhé minuty se obřadně loučili.

Všechno na těch lidech, od jejich mluvy po způsob chůze, bylo tak dráždivě zpomalené. Sasuke se nemohl cítit víc jiný než oni.

Jeho křídla skrytá pod kabátem pulsovala netrpělivostí, když se proplétal mezi chodci. Znal místo, o němž věděl, že tam bezpečně najde Sakurindu: večer chodívala do besídky v zadní zahradě jeho patrona, hned jak se začalo šeřit. Ale kde má hledat Sakuru, tu, která pobíhala Hlasateli sem a tam, tu, kterou najít potřeboval — to netušil. Ani nevěděl, jak to zjistit.

Ty druhé dva životy, které Sakura navštívila, Sasuke chápal. Ve velkém schématu jejich minulosti to byly... anomálie. Životy, v nichž se Sakura těsně před smrtí přiblížila odhalení pravdy o jejich prokletí. Ale Sasuke nedokázal pochopit, proč ji její Hlasatel přivedl zrovna sem.

Helston byl pro ně tak mírumilovnou dobou. V tomhle životě se jejich láska vyvíjela pomalu, přirozeně. I její smrt byla soukromá — nebyl u toho nikdo, jen oni dva. Když Ino jednou mluvila o Sakuřindiném konci v Helstonu, použila slovo úctyhodný. Touhle smrtí aspoň trpěli jen oni dva.

Ne, Sakuřina výprava do tohohle života se nedala nijak vysvětlit.

Což znamenalo, že v Helstonu může být kdekoli.

„No ne, pan Uchiha!" rozlehl se ulicí vzrušený hlas. „To je ale báječné překvapení, vidět vás tady ve městě!"

Před Sasukem se zastavila plavovlasá žena v modrých vzorovaných šatech. Zaskočila ho. Za ruku se jí držel zavalitý pihovatý chlapec, asi osmiletý, který se v krémově zbarveném saku se skvrnou pod límečkem tvářil zoufale.

Sasukemu vzápětí svitlo: paní Holcombeová a její syn Edward, chudák bez nadání, jemuž Sasuke během několika trýznivých týdnů v Helstonu dával lekce kreslení.

„Nazdar, Edwarde." Sklonil se k tlouštíkovi, aby mu potřásl rukou, a pak se uklonil jeho matce. „Paní Holcombeová."

Sasuke až dosud vůbec nepřemýšlel nad oděvem, v němž cestoval napříč staletími. Bylo mu jedno, co si lidé na ulici pomyslí o jeho moderních šedých kalhotách, nebo jestli střih jeho bílé košile působí ve srovnání s košilemi mužů v městečku divně. Ale jestli se bude setkávat s lidmi, které v Helstonu před dvěma stovkami let znával, v oblečení, v němž vyrazil před dvěma dny na Díkůvzdání k Sakuřiným rodičům, mohlo by se o tom začít mluvit.