Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 14: Pustina

STŘEDNÍ GRÓNSKO • ZIMA IIOO

Když Sasuke vystoupil z tunelu, obloha byla temná. Brána sebou za ním škubala jako potrhaný závěs, než se pod tmavomodrým nočním nebem rozpadla na kusy.

Po těle mu přejel mráz. Na první pohled se zdálo, jako by kolem nebylo vůbec nic. Nic než chladná arktická noc, která vypadala, jako by měla trvat věčně, a na jejímž konci snad měl čekat nepatrný střípek dne.

Ted už si vzpomněl: tyhle fjordy byly místem, kde se on i další padlí andělé scházeli. Pustá temnota a krutý mráz, dva dny chůze od nejbližšího lidského osídlení v Brattahlíő. Ale tady ji nenajde. Tahle země nikdy nebyla součástí Sakuřiny minulosti, takže sem ji její Hlasatelé nikdy přivést nemohli.

Jen Sasukeho. A ostatní.

Zachvěl se, když se vydal přes zasněžený fjord k teplé záři na obzoru. Sedm z nich tam postávalo kolem jasně oranžového ohně. Z dálky vypadal kruh jejich křídel jako obrovská svatozář nad sněhem. Sasuke nemusel počítat jejich zářící obrysy, aby zjistil, kdo z nich tam všechno je.

Nikdo z andělů si jeho tichého příchodu nevšiml. Všichni drželi v ruce pro každý případ jednu hvězdnou střelu, ale myšlenka na vetřelce u jejich setkání byla tak nepravděpodobná, že nešlo o reálnou hrozbu. Kromě toho byli příliš pohlcení hádkou, než aby si povšimli anachronismu, který se přikrčil za velkým balvanem a naslouchal.

„To je ztráta času," rozeznal Sasuke ze všeho nejdřív Inin hlas. „Takhle se nikam nedostaneme."

Její trpělivost už byla napnutá k prasknutí. Na začátku války trvala její vzpoura jen zlomek vteřiny ve srovnání se Sasukeho a její oddanost vlastní straně byla hluboce zakořeněná, teď už se vrátila, byla zase v Boží milosti, a Sasukeho váhání jako by zpochybňovalo všechno, čemu věří. Když procházela kolem ohně, táhla špičky obrovských bílých křídel za sebou.

„To ty jsi svolala tohle setkání," připomněl jí tichý hlas. „A teď ho chceš zrušit?" Naruto seděl na krátké černé kládě kousek od místa, kde se Sasuke krčil za kamenem. Narutovy vlasy byly tehdy dlouhé a rozcuchané. V odlescích ohně se zatřpytil jeho profil i jeho zlatě mramorovaná křídla.

A právě v tu chvíli si Sasuke vzpomněl.

„Svolala jsem tohle setkání kvůli nim." Ino se zastavila a ukázala křídlem tam, kde na opačné straně ohně než Naruto seděli tvářemi proti sobě dva andělé.

Temarina průsvitná křídla byla protentokrát nehybná, tiše se klenula nad jejími rameny V bezbarvé noci vypadalo jejich mihotání jako fosforeskující, ale všechno ostatní — od Temariných blonďavých vlasů stažených do uzlu až po její bledé bezkrevné rty — působilo trýznivě pochmurně a melancholicky.

Anděl vedle ní vypadal také zasmušile. Annabelle zírala prázdným pohledem do noci. Její křídla byla tmavě stříbrná, s téměř cínovým odstínem. Svalnatá a široká křídla se ochranitelsky zvedala nad ní i Temari v protektorském oblouku. Sasuke už ji dávno neviděl.

Ino přešla k nim, zastavila se za jejich zády a podívala se přes oheň na druhou stranu: tam, kde posedávali Naruto, Karin a Sasori. Ti dva se dělili o otrhanou deku, kterou měli přehozenou přes záda a která jim zakrývala křídla. Sasuke se na rozdíl od andělů třásli zimou.

„Nečekali jsme, že se vaše strana dnes zúčastní," ozvala se Ino.

„A nejsme zrovna šťastní, že vás tu vidíme."