Kapitola 9: Ztracený ráj

6 2 0
                                    


TAHITI, FRANCOUZSKÁ POLYNESIE • 11. PROSINCE 1775

Sakura zjistila, že je na vrcholku hrubého dřevěného trámu.

Zapraskal a trochu se naklonil doleva, pak zapraskal znovu a naklonil se doprava. Jeho kolébání bylo vytrvalé a nepřetržité, jako by byl upevněný k nějakému kyvadlu.

Horký vítr jí vmetl vlasy do tváře a sfoukl jí kuchyňský čepeček. Kůl se pod ní znovu zakymácel a nohy jí podklouzly. Nalehla na hrubé dřevo a podařilo se jí ho obejmout a přitisknout se k němu dřív, než spadne...

Kde to je? Před sebou viděla nekonečnou modř širé oblohy.

Temnější tam, kde se rýsoval obzor. Pohlédla dolů.

Byla neskutečně vysoko.

Dlouhý vlhký kůl pod ní byl nesmírně dlouhý a končil na dřevěné ploše. Ach. Byl to stěžeň. Sakura seděla na vrcholku stěžně velké plachetnice.

Velké ztroskotané plachetnice u černého pobřeží ostrova. Její příď se rozbila o hromadu ostrých lávových kamenů,

které ji posypaly černým prachem. Hlavní plachta byla potrhaná a kousky zahnědlého plátna poletovaly ve vzduchu kolem Sakury. V nose cítila elektrizující vůni, jako mívá příroda ráno po velké noční bouři. Ale loď vypadala tak rozbitá, jako by tady uvízla už před lety.

Pokaždé, když vlny zalily černé pobřeží, skulinami mezi kameny vystřikovala voda do výšky několika metrů. Vlny pohupovaly vrakem i se Sakurou na jeho stěžni — tak divoce, až se jí z toho zvedal žaludek.

Jak se má dostat dolů? A ke břehu?

„Ale! Podívejme se, kdo to tady sedí jako ptáček na bidýlku!" přehlušil hukot vln Tobiho hlas. Chrlič se objevil na druhém konci zničené paluby a kráčel po ní s roztaženýma ručičkama, jako by na stěžni balancoval on.

„Kde to jsme?" Sakura byla tak nervózní, že se bála pohnout. Tobi se zhluboka nadechl. „Copak to necítíš? Severní pobřeží Tahiti!" Poskočil směrem k Sakuře, vykopl pokrčenýma nohama a zatleskal si u ucha. „Není to ráj?"

„Asi budu zvracet."

„Nesmysl. Mořská nemoc se dá překonat."

„Jak jsme se sem..." Sakura se rozhlédla kolem, jestli neuvidí Hlasatele. Ale nikde nebyl ani nejmenší stín, jen nekonečná modř pusté oblohy.

„O logistiku se starám já. Ber to tak, že jsem tvůj průvodce z cestovky. A ty jsi na prázdninách!"

„My nejsme na prázdninách, Tobi."

„Že ne? Já myslel, že jedeme na Velkou cestu za láskou." Promnul si čelo a z hlavy se mu sneslo několik kamenných šupinek. „Že bych to pochopil špatně?"

„Kde jsou Sakurinda a Sasuke?"

„No tak, nechvátej." Tobi vyletěl nahoru k Sakuře. „Co takhle nejdřív trochu historie?"

Sakura ho ignorovala a přitiskla se ke stěžni. Pravou nohou nahmatala jednu z příček, které z něj čněly.

„Nechceš ani pomocnou ruku?"

Sakura zadržela dech a snažila se nedívat dolů, když jí noha po kluzkém dřevě potřetí uklouzla. Nakonec nasucho polkla a natáhla se po Tobiho kamenné tlapce s drápy, kterou k ní natahoval.

Když ji sevřela, Tobi ji přitáhl k sobě a strhl ji ze stěžně. Sakura vyjekla, když ji do tváře šlehl vítr a nazdvihl jí dlouhé sukně až k pasu. Zavřela oči a čekala, že se zřítí na prohnilou palubu tam dole.

Vytržení (série Andělé 3) ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat