Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 13: Rány osudu

LONDÝN, ANGLIE • 29. ČERVNA 1613

Sakuře něco zakřupalo pod nohama.

Zvedla si lem černých plesových šatů. Pod ní ležela vrstva ořechových skořápek, tak silná, až se jí do nich bořily celé podpatky jejích smaragdových střevíčků.

Stála za hlučícím davem. Skoro všichni kolem ní byli oblečení do tlumených tónů, hnědé nebo šedé. Ženy měly dlouhé šaty s volánkovými živůtky a širokými manžetami na konci zvonových rukávců. Muž byli v úzkých kalhotách a z ramen jim visely široké pláštíky. Někteří měli ploché vlněné čapky. Sakura ještě nikdy nevystoupila z Hlasatele uprostřed tak početného shromáždění, ale teď byla tady — v přeplněném divadle. Bylo to úžasné. A úžasně hlasité.

„Bacha!" Tobi ji popadl za límec sametové pláštěnky a škubl s ní dozadu. Přitiskl ji k dřevěnému zábradlí schodiště.

Vzápětí se kolem nich přehnali dva umounění kluci v bezstarostné honičce a srazili na zem trojici žen, která jim stála v cestě. Ženy si navzájem pomáhaly zpátky na nohy a vykřikovaly nadávky na chlapce, kteří se na ně křenili přes rameno, ale ani nezpomalili.

„Příště," zahulákal jí Tobi do ucha tak, že si přiložil ruce k puse, „se pokus nasměrovat svoje ctěný kroky časem na ně jaký — já nevím — klidnější místo? Jak ti mám v tomhle davu sehnat narychlo kostým?"

„Jasně, Tobi, budu na tom pracovat." Sakura uhnula, proto že kluci, kteří se tam honili, se už zase řítili zpátky. „Kde to jsme?"

„S vaším dovolením, mylady, přímo v Globe." Tobi se maličko uklonil.

„V divadle Globe?" Sakura ucukla, když žena před ní odhodila přes rameno ohryzané krůtí stehno. „V Shakespearově?"

„No, ten tvrdí, že se odebral na odpočinek. Znáš tyhle umělce. Jsou tak náladoví." Tobi přeletěl nízko nad zem, zdvihl lem její sukně a začal si pobrukovat.

„Tady se hrál Othello," hlesla Sakura. Chvíli jí trvalo, než se s tou informací dokázala vyrovnat. „Bouie. Romeo a Julie. Stojíme na místě, kde vznikly všechny ty úžasný hry."

„Vlastně stojíš ve skořápkách."

„Proč všechno tak zlehčuješ? Vždyť to je tak úžasný!"

„Promiň, já si neuvědomil, že se potřebuješ chvíli kořit bardovi." Pronesl to přiškrceně, protože si pusou přidržoval jehlu. Sakura pořád cítila popotahování za lem šatů. „Ted stůj klidně."

„Au!" vyjekla Sakura, když ji jehla bodla do kolene. „Co to děláš?"

„Odanachronizovávám tě. Tyhle davy si zaplatily, aby viděly bláznivý představení, ale jen na jevišti." Tobi pracoval rychle, skládal sukni jejích versailleských šatů do záhybu a skladů nabíraných na bocích. Zahodil její paruku a rozcuchal jí vlasy. Pak se zadíval na sametovou pláštěnku na jejích ramenou. Potom za ni škubl, plivl si do dlaní, chvíli jimi

hnětl měkkou látku a nakonec ji naaranžoval kolem dívčina krku jako jakobínský límec.

„Tohle je fakt nechutný, Tobi."

„Bud zticha," okřikl ji. „Příště mi musíš dát víc prostoru pro kreativitu, chápeš? Myslíš, že rád improvizuju? Ani náhodou." Škubl hlavou k lidem okolo. „Většina je naštěstí tak opilá, že si vůbec nevšimli dívky, která najednou vystoupila ze stínů tamhle vzadu."

Tobi měl pravdu. Nikdo se na ně nedíval. Všichni se mačkali, aby viděli líp na jeviště. Byl to jen stupínek pár metrů nad zemí. Sakura byla tak daleko vzadu, že skoro nic neviděla.