Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 7: Slunovrat

HELSTON, ANGLIE – 21. ČERVNA 1854

Sakuřiny ruce byly zarudlé, spařené a rozbolavělé.

Byla na panství Constanceových v Helstonu už tři dny a zatím nedělala nic jiného, než umývala nekonečné hory talířů. Pracovala od východu do západu slunce, drhla talíře a mísy a omáčníky a pluky stříbrných příborů, dokud její nová šéfka slečna McGovernová večer nenechala pro kuchyňský personál přinést jídlo: žalostný pokrm se skládal ze studeného masa, kousků suchého sýra a pár tvrdých rohlíčků. Po večeři se Sakura vždycky zhroutila do bezesného nekonečného spánku v podkrovní komůrce, o kterou se dělila s Henriettou, další kuchyňskou pomocnicí. Byla to prsatá dívka s předkusem a slámově světlými vlasy, která přišla do Helstonu z Penzance.

Množství práce v kuchyni bylo nepředstavitelné.

Jak může jedna domácnost našpinit tolik nádobí, že to zaměstná dvě dívky nepřetržitě dvanáct hodin? Ale hory ušpiněných talířů přicházely neustále a slečna McGovernová dohlížela svýma nesmlouvavýma korálkovýma očima na Sakuřin škopek. Ve středu už celé panství bzučelo jako v úle nedočkavostí před večerní slavností, ale pro Sakuru to znamenalo jen nádobí navíc. Zírala otupěle do vědra s mastnou vodou, plného dalších talířů.

„Tohle jsem zrovna v plánu neměla," zamumlala k Tobimu, který posedával na okraji kredence vedle jejího škopku. Pořád si nemohla zvyknout na to, že je v kuchyni jediná, kdo ho vidí. Znervózňovalo ji, když přelétával nad hlavami ostatních sloužících a vykládal jedovaté vtipy, které slyšela jen ona a kterým se kromě Tobiho nikdo nesmál.

„Vy děcka z příštího tisíciletí nemáte žádnou pracovní morálku," poznamenal teď. „A mimochodem, ne tak nahlas."

Sakura vysunula bojovně čelist. „Kdyby mi tohle drhnutí talířů od tuřínový polívky mohlo nějak pomoct pochopit mou minulost, měla bych takovou pracovní morálku, že by se ti z toho zatočila hlava. Ale tohle je k ničemu." Máchla po Tobim velkou kovovou pánví s držadlem mastným od vepřového sádla. „Nemluvě o tom, že je to nechutný."

Sakura chápala, že její rozčilení nijak nesouvisí s talíři. Nejspíš mluví jako rozmazlený spratek. Ale od chvíle, co přišla do tohohle domu, se ještě skoro nedostala ze suterénu. Helstonského Sasukeho viděla jen jednou, tehdy u besídky, a kde je její minulé vtělení, o tom neměla ani ponětí. Připadala si osamělá a nepokojná a deprimovaná tak, jak se necítila už od těch prvních dní ve škole Meče & kříže — předtím, než měla Sasukeho, než měla někoho, na koho se mohla spolehnout.

Jenže to ona sama opustila Sasukeho, Itachiho a Izumi, Temari a Ino, Amaru a svoje rodiče — a kvůli čemu? Aby se stala děvečkou v kuchyni? Ne, aby rozluštila tu kletbu. Ani nevěděla, jestli je vůbec možné, aby něco takového dokázala. No tak ať si Tobi myslí, že je ufňukaná. Co s tím může dělat? Připadalo jí, že už moc nechybí k tomu, aby se zhroutila.

„Nenávidím tuhle práci. Nenávidím tohle místo. Nenávidím tu jejich pitomou slavnost slunovratu a tohle pitomý bažantí suflé..."

„Na dnešní slavnosti bude Sakurinda," ozval se náhle Tobi. Jeho hlas zněl tak klidně, až ji to dráždilo. „A ta náhodou bažantí suflé zbožňuje." Popoletěl kousek, posadil se na kraj stolu v přípravně a zakroutil hlavou ve znepokojujícím úhlu 360 stupňů, aby se ujistil, že jsou sami.

„Sakurinda bude tady?" Sakura upustila mastnou pánev i kartáč do škopku. „Promluvím si s ní. Dostanu se z kuchyně a promluvím s ní."

Tobi přikývl, jako by to tak celou dobu plánoval. „Jen nezapomínej na svý postavení. Kdyby na tebe na školním večírku vybafla nějaká tvoje budoucí verze..."