Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 4: Čas hojí všechny rány

MILÁN, ITÁLIE – 25. KVĚTNA 1918

Když Sasuke vyrazil z Hlasatele, byl ve střehu a napjatý.

Neměl zkušenosti s tím, jak rychle určit neznámý čas a místo. Nevěděl přesně, kde je ani co by měl dělat. Věděl jen to, že přinejmenším jedna verze Sakury bude někde tady poblíž. Bude ho potřebovat.

Pokoj byl bílý. Bílé pokrývky na posteli před ním, bíle lemované okno v rohu, jasně bílé sluneční paprsky, které sem jeho tabulkami dopadaly. Chvíli panovalo všude ticho. Sasukemu se z paměti pomalu nořil šepot vzpomínek.

Milán.

Vrátil se do té nemocnice, kde ho tehdy ošetřovala během první světové války smrtelníků. Tam na posteli v rohu leží Traverti, jeho kumpán ze Salerna, který cestou do kantýny stoupl na minu. Měl popálené a polámané obě nohy, ale dokázal být tak okouzlující, že ho sestřičky potají zásobovaly lahvemi kořalky. Pořád Sasukemu vykládal vtipy. A tam na druhé straně je Max Porter, Brit s popálenou tváří, který nikdy nevydal ani hlásku. Rozvřískal se teprve ve chvíli, kdy mu sundali obvazy, a pak se zhroutil.

Zrovna teď oba Sasukeho spolupacienti odpočívali v hlubokém morfiovém spánku.

Uprostřed pokoje stála postel, na níž ležel poté, co mu v bojích u řeky Piavy prolétla krkem kulka. Byl to jen hloupý výstřel, jemuž Sasuke napochodoval přímo do dráhy. Jenže on se dal naverbovat jen proto, že Sakuria byla ošetřovatelka, takže nějak se museli setkat. Když se teď dotkl krku, cítil stejnou bolest, jako by se to stalo včera.

Kdyby Sasuke zůstal v nemocnici, dokud se mu rána úplně nezahojí, lékaře by překvapila nepřítomnost jizvy. Dnes měl krk tak hladký, jako by se mu nikdy nic nestalo.

Během těch dlouhých staletí života byl často raněn, zbitý, padal z balkonů, utrpěl průstřely všech možných částí těla, mučili ho na žhavém uhlí a vláčeli ulicemi mnoha měst. Ale při bližším pohledu měl na kůži jen dvě nepatrné jizvičky: nad lopatkami, kde se mu rozevírala křídla.

Takové měli všichni padlí andělé, když pobývali v lidských tělech. Ty jizvy pro ně byly způsobem, jak se každý z nich mohl ostatním prokázat.

S většinou ostatních ran si poradila jejich neuvěřitelná imunita a nechala je zmizet beze stopy. Až na Temarininu spáleninu na krku, to už však byl jiný příběh. Ale Sasori, a dokonce i Naruto se pouštěli do těch nejkrutějších bojů a rvaček. Samozřejmě se smrtelníky nikdy neprohrávali, ale zřejmě rádi občas dostali trochu do těla. Avšak během pár dní vypadali zase naprosto nedotčeně.

Pro Sasukeho byla tahle nepřítomnost jizev jen dalším důkazem toho, že nemá svůj osud v rukou. Nic, co kdy udělal, po sobě nezanechalo ani důlek. Tíha jeho zbytečnosti mu někdy připadala drtivá — zvlášť když šlo o Sakuru.

Náhle si vzpomněl, jak ji tady uviděl. Tenkrát, v roce 1918. A vzpomněl si, jak utekl z nemocnice.

Tohle byla ta jediná věc, která na něm dokázala zanechat jizvu — na jeho srdci.

Tehdy byl tak zmatený, když ji tu uviděl, stejně zmatený jako je teď. V té době si myslel, že by smrtelnice jako Sakura nic takového dokázat nemohla: vydat se napříč časem, navštěvovat své staré já. A že by i tak mohla dál zůstat naživu, teď už Sasuke samozřejmě věděl, že se něco v životě Sakury Haruno změnilo. Ale co? Pro začátek to, že neuzavřela úmluvu s nebem, ale bylo v tom něco víc...

Proč na to nedokáže přijít? Znal pravidla a obsah kletby, stejně jako znal všechno ostatní. Tak proč mu zrovna tahle odpověď uniká...

To Sakura. Ona musela něco změnit na svých minulých vtěleních. Při tom pomyšlení se mu srdce zatřepotalo. Muselo se to stát teď, při jejím úprku Hlasateli. Samozřejmě: musela do něčeho zasáhnout, aby tohle všechno umožnila. Ale kdy? Kde? Jak? Nic z toho Sasuke netušil.